Život je jen příběh

Postřehy krásné stověžaté

2012-03-02T20:00:00.005+01:00

Nikdy dřív mě nenapadlo pozorovat domy. Přijde vám to divné? Zkusili jste někdy po cestě do práce nebo i na výletě pozorovat fasády domů, především těch starších u středu měst? Pohled na mě musí vyděsit každého turistu. Zvlášť v matičce Praze.

Vyšla jsem z Masarykova nádraží směrem Prašná brána. Spěchala jsem, přestože bylo dost času. Možná to bylo samotným ruchem kolem. Přešla několik přechodů pro chodce na zelenou, potkala několikero policistů a davy lidí. Se zrakem upřeným na kostky pod nohama jsem míjela hlavy a nepřítomné obličeje na nich. V blízkosti Prašné brány mi přišlo nutkání, podívat se vzhůru. Od té doby, jsem s hlavou vytočenou, tedy s obličejem vzhůru, pozorovala ty nádherné pražské skvosty, které prostě neuvidíte, nebudete-li chtít. Několikrát jsem sice prošlápla prázdný prostor mezi podrážkou a chodníkem, to ve chvíli, kdy povrch nebyl zrovna rovný, jako že opravdu rovný není... Nicméně, jsem upoutaná ke stěnám domů prošla až na Staroměstské náměstí. Prokličkovala jsem mezi cizinci i pražským lidem a uháněla na Karlův most. Neustále mě cosi hnalo kupředu. Rozčilovala mě moje rychlost, ten spěch, co přináší do života nepohodu. Najednou jsem sešla u sv.Luitgardy na Kampu.

Tam to mám nejraděj. Prošla kolem domu a zavzpomínala na pana Wericha, jak tam muselo být pěkně, když na Čertovce klapal mlýn, klapal-li. Mrkla jsem na Nebojácně dravé vlny Vltavy a pospíchala dál. Většinou, když nevím kudy kam, jdu tam, kam mě nohy nesou. Objevila jsem kostel sv.Mikuláše a najednou přede mnou kopec...Kopec v Praze..já do kopce a proti mě zase lidi. V některých situacích je přímo nenávidím. Tedy ty lidi. Najednou, jako bych viděla svůj odraz, cítila jsem, že se mračím. Nebylo to obyčejnolehké mračení, byl to přímo mrak bouřlivák. Nasadila jsem vší silou úsměv a hle, den byl hezčí. Stařičký houslista v podhradí se usmál a spustil jednu ze svých ohraných, ale krásných písní.

Vyškrábala jsem se až nahoru. Pohyb vzhůru na Hrad je obtížný, ale takhle (upřímně, bylo to snad horší než jít na Petřín). Ale hned mě pobavily dvě Japonky - "fotografky" (zajímalo by mě, kolik nezajímavých fotek si z cest Evropou přivezou). Zrovna byla výměna stráží. Ty uniformované lituji. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že se vrátím dolů, do nížin, přestože byl z těch míst nahoře krásný výhled na temnou stověžatou. Nakonec jsem si prošla i Hradčany. Každý kout, kam se dalo jít, jsem prošmejdila, tedy většinou s hlavou zakloněnou a obdivovala jsem stavitele, všechny ornamenty a skrytá schodiště sv. Víta, nádherná (kupodivu rovná) nádvoří. Přešla jsem kolem Daliborky a po Starých zámeckých schodech dolů k Mánesově mostu. Lidi, já byla ucaprtaná (jak by řekla naše bábí). Tolik krásy jsem viděla a tolik ničeho.

Ano ničeho. Když jste pohlédli lidem do tváře, tak nic. Nic tam nebylo, smutek, neštěstí, radost, láska, pobouření. Prostě dočista nic. Tak jsem opět nahodila úsměv. Občas to jde samo, když "náhodou" zaslechnete něčí rozhovor. V tu chvíli mi přišlo všechno tak naivně absurdní. Stačí přece úsměv a svět je krásnější. Pocit štěstí, je o nadhledu a o tom, jak svět vnímáte. A jak řekl Jeden. Lidi usmívejte se, tvařte se nějak, protože nevíte, kdy člověk z ulice, kterého potkáte, může být vaším druhým já...

Za deště

2012-02-26T18:26:00.001+01:00

Občas se Ti přihodí,
aniž bys důvod znal,
že člověk úsměv zahodí
a smutek běží cval.

Pak vždycky z černého nebe,
provazy věčné padají,
svazují duše z těl pevně,
modlitbu šeptej si potají.

O lásce, smutku a životě,
co každý nazpaměť zná,
šeptej si potichu ve frontě,
čekej, co život Ti dá.

Někomu přátele,
jinému lásku,
Tobě dá znuděně
přes oko pásku.

(Mezi slepými jednooký králem!)

Až k ránu uslyšíš,
měkce zlatý sen,
To slunce svýma rukama,
hladí smutnou zem.

Skoro čtyři roky zpět..

2011-10-11T19:45:00.007+02:00

Jsou to skoro čtyři roky zpátky, co jsem si založil tenhle blog. Zjišťuju, že jsem velmi špatný herec. Životem se nechávám vláčet místo toho, abych si jej řídila. Na cestě svojí hrou mám smůlu na patách. Ráda bych někoho k dialogu. Místo toho monologicky odříkávám předepsaný text. Snad to jsou jen myšlenky, snad je to jen vítr na strništi. Ale rozhodně to není nejveselejší počtení. Pořád doufám v lepší zítřky. Snad jen to mě drží v realizaci i takto špatné hry. Ale každá hra (i ta špatná) má v sobě pár scén s dobrým námětem. Čekám na ně s otevřenou náručí, ještě se nedostavily. Tedy poslední rok nebyla žádná, která by stála za řeč. Takové malé štěky. Ten poslední mohl být dobrou scénou, ovšem museli by zůstat i herci. Neodešli, jen si změnili role. Ani řečník nejsem dobrý. Když už něco řeknu, tak musí být důvod. A když se náhodou rozhodnu říct víc než by se mělo, zamotám se do slov tak, že nakonec všechno vyzní jinak než jak jsem původně myslela. Řečník už lepší nebudu, ale pisatel - pisatel možná. Všechno několikrát přepíšu a není to ono. Nejlepší je to, co nikdy neopravuju. Pak si můžu rvát vlasy, že to opět vyznívá poněkud jinak a všelijak, ale popisuje to změť myšlenek, pocitů a písmenek, co mi běhá v hlavě. Když jde o lásku (nebo jakoukoliv náklonnost, k tomu druhému) je moje řeč nejzmatenější, i když chci mluvit srozumitelně a jasně, je to všechno pod mlhou a ani já se v sobě nevyznám. Myslím, že role láskou psané jsou ty nejtěžší. Chybí mi jeden do dialogu. Kdo mi podá pomocnou ruku s textem, když ho zapomenu a komu budu oporou při nejobtížnějších hereckých zkouškách. Někoho, kdo půjde po stejné a nebo opačné životní cestě. Od čeho jsou křižovatky. Člověk přehodí výhybku a jede směr společný život. Přehodnotíš mockrát své rozhodnutí odbočit ze své cesty, nakonec je naděje, že dojedeš k jiné křižovatce, k jiné výhybce. Koneckonců každý dohrajeme své představení se závěrečnou děkovačkou většinou sami.

Kolotoč..

2011-08-14T21:28:00.004+02:00

Všechno se točí jak na kolotoči. Všechno začíná a končí stejně. Nakonec zůstáváme sami...Občas vám příjde, že nový začátek je fajn, ale po pár kolech prožíváte stejná zklamání, zbytečné investice svého času, citů, pochopení. Nic se vám nevrací tak, jak čekáte. Jste na řetízkovém kolotoči, co v jednu chvíli zrychluje a nakonec se zastaví a vy jste stejně malí, jako když jste nastoupili. Je vám pět let a svět se vám zdá tak velký a nebezpečný. Zůstáváte sami. Dospělí s pětiletým strachem....

Paměť zkáza lidstva

2011-05-31T16:04:00.004+02:00

Pluje si po vodě tiše,
tak jako nikdy dřív.
Jen trochu kručí jí v břiše,
jo, s hladem bývá kříž.

Vědění jí nestačí,
prý titul je potřeba.
Dříve to bylo jinačí,

byl jsi a titulu netřeba.

Pluje svými sny tiše,
tak jako nikdy dřív.
Chce se jí do světa křičet,
S pamětí mívávám kříž...

Když..

2011-05-26T10:50:00.005+02:00

Když se vám srdce zatřepe jen tak lehce, jako když se dotkne vaší tváře motýl, víte, že vás potkalo štěstí. Nebo láska? Ať tak či tak, je to krásné. Nechte svá srdce třepat se, vždyť kolikrát vás to ještě v životě potká...

Na palouku u lesíčka..

2011-05-23T20:34:00.004+02:00

Na palouku u lesíčka,
hořela tam malá svíčka.
Hořela a hořela,
panenka tam ležela.
Ležela si pod drnem,
měla jistě krásný sen.

O svém milém, boubelatém,
co podlehnul zkáze zlatem,
zanechal ji samotnou,
jen tak státi za plotnou.

Rozhodla se děvčica,
uvařiti jemu psa.
Pravý vývar z Baryka,
je ho půlka žejdlíka.
Prozřel milý velmi brzy,
když kanuly dívce slzy.
"Náš Baryk byl dobrý pes,
tys psožrout, právě dnes!"

Rozhněval se milý naň,
vypadal jak stará saň.
Vzal si tupou kudličku,
uťal dívce hlavičku.
To máš za psa, dívko má,
nikdo už Tě neshledá.
Ten, kdo tě vždycky miloval,
u lesa Tě pochoval.

Na paloučku zhasla svíčka,
dívce temně klesla víčka.
Sní svůj smutný sen.

Jen tak..

2011-05-05T20:43:00.000+02:00

Poslední taková...

Byli dva. Dva na štěstí, na lásku, na strach a na smutek. Dva na výhry a prohry. Dva na život a na smrt. Ale to už tu jednou bylo.

Byli dva a stále jsou. Jen každý má své smutky a radosti, strach a lásku. Ať má jakoukoliv podobu. Jednoho dne osaměla. Chvíli se té své samoty bála, ale nakonec se spřátelily. Stejně jako poprvé, rozhodla se najít ve světě svůj Záhir. Ale dnes nešla za Večernicí. Věděla, že cesta k ní je dlouhá a zapeklitá, a že štěstí většinou čeká tam, odkud odcházíme. Zůstala doma. Hledala krásu v přírodě. Každý den se podívala z okna a usmála se. Ne proto, že svítilo slunce, kvetly květiny a zpívali ptáci, ale proto, že byla svým způsobem šťastná.

Zprvu bylo pro ni všechno obtížné. Nedokázala formulovat své myšlenky do kloudných slov a vět. Jen měla obrovskou změť čehosi, co se jí honilo hlavou. Chvíli bylo veselo, chvíli smutno. Chvíli si říkala, že je všechno v pořádku, ale nakonec bylo všechno špatně. Hůř snad už být nemohlo. Cítila se ublíženě a dlouho tak i přemýšlela. Nejvíce ji mrzelo, že nedokáže s člověkem mluvit. Nedokáže se na něj podívat, aniž by ji nedloublo pod žebry. Ale přes tohle všechno byla ve skrytu duše šťastná.

Byla noc. Toulala se jako kočka po kraji a dívala se na Kasiopeju, která byla zase vzhůru nohama a hledala svou korunu. Jen tak na ni křikla: „Kde najdu štěstí? Nehledám Večernici, hledám jen štěstí.“ A Kasiopeja blikla. „Kde myslíš, že najdeš štěstí? Projde tudy mnoho lidí a většina se ptá na totéž. Zkus se podívat do své duše.“ Ona jen smutně podotkla, že duši nemá. Jednou ji půjčila a už se k ní nevrátila. Asi někde bloudí.

Rozednívalo se. Bylo šero a trochu ponuro. Už jen pár dní. Je připravená s ním mluvit? Jak tak přemýšlí, na větvi nad ní sedí smutná průhledná bytůstka. Pláče. Snad pláče radostí nebo jenom prostě pláče. Mezi vzlyky utrousí: „Kde ses toulala? Pečovali o mě dobře, ale s tebou je mi nejlépe. Už mě prosím nikomu nepůjčuj.“ Seskočila dolů a najednou bylo všude kolem krásně. Slunce se vyhouplo na oblohu a v lese kouzlilo svými paprsky mezi kmeny stromů. Na palouku kvetly sasanky a voda v potůčku byla tak krásně průzračná a ledová. Je parné léto.

Uběhlo několik dní a byla pořád šťastná. Ne proto, že našla svou duši, ale proto, že přešlo tolik času. Říká se, že čas je nejlepší lékař. Snad už zacelil ránu v srdci. Snad s ním bude moct promluvit, aniž by se vracela do minulosti. Jednou přítel, navždy přítel. Vždyť jí tolik chyběl. A že si mají co povědět. Na světě není zle. Jen si musíme umět udělat svět krásnějším a hledat štěstí ve všem, co nás v životě potká. Všechno se děje kvůli něčemu jinému. A my to neovlivníme. Jen tomu musíme dát čas, než budeme schopni zase normálně fungovat jako před tím. Stejně jako ona. Čekáme na čas. A na své štěstí. Ono přijde. Brzy.

O bláznu, co čekal na zázrak

2011-05-05T20:40:00.001+02:00

Jednoho krásného dne se probudil. Měl přes oči šátek, to proto, aby se po ránu nepolekal světa. Pomalu polehoučku ho sundal a divil se, co je kolem něj krás. Zase jednou v životě viděl, co ho minulo. Na další den, se posadil na posteli a ptal se sám sebe: “Co mě dneska čeká? Stane se zázrak a já budu šťastný?“ Podíval se kolem a věděl, že si na zázrak bude muset ještě počkat.

V příštích dnech byl smutný, nešťastný ze všeho co ho míjelo. Až narazil na osobu, která v něm vyvolávala pocit štěstí. Jen když ji spatřil, chtěl se jí zeptat – už se stal zázrak? Ale když na něj pohlédla, radši svou otázku spolkl. Byl zmaten sám sebou, světem, osobou, která mu byla najednou tak blízkou a neopustitelnou. Po čase zjistil, že v ní našel sebe. Sebe nezmateného, spokojeného, klidného a šťastného.

Chtěl být stejný, chtěl, aby i ona v něm viděla to, co vidí v ní. Chtěl, aby v něm měla oporu, když bude potřeba, chtěl, aby se ho na všechno ptala, chtěl, aby z něj čerpala sílu a naději, chtěl mít oporu v ní, chtěl se ptát na všechno, co ho napadlo, chtěl mít jakousi jistotu, chtěl naději získávat zpět v beznadějných dnech.. Osoba musela být i jinde. Musela věnovat svůj čas a lásku. Blázen to věděl, ale nepřipouštěl si to. Srdce ho ze všeho bolelo, ale bolest nechtěl vnímat, i duše ho tížila, ale kde hledat duši? Věděl, co má udělat..nevěděl jak. Věděl co se má stát, ale čekal na zázrak, který by to za něj vyřešil.

Bolest a prázdnota ho užírá a on se se strachem probouzí. Už bez šátku. Ví, že ho nic už nemůže vylekat. Snad jen ten zázrak, který nepřichází. Čeká stále.

Bude lépe..

2011-05-01T20:53:00.003+02:00

Koukám se na svět jak na zrychlený film. Nevnímám, kdy vyjde a zaleze slunko, sotva z postele vstanu a promnu oči, už abych šla zase spát. A když se stihnu probudit, světe div se. Všechno se tak mění, tráva, co měla ještě včera jarní sestřih, mi sahá ke kotníkům, lechtá při brouzdání na chodidlech a kapkami rosy se mě snaží dostat ze snů. "Haló, vstávej! Je tu jaro. Nové začátky. Vstávej!" A já jen tak polehoučku otevřu jedno očko, pomžourám si a když se ujistím, že mě nic nepřekvapí rozlepím i to druhé. Slunko mě škádlí ranními paprsky a slibuje krásný den. Už jen vzít sandále, klobouk a brýle a vyrazit světu a novým zítřkům vstříc.

Růžové, tiché, mlčící...

2011-04-20T17:30:00.004+02:00

Nic netušící růžové poupě leží tiše uprostřed listu na klidné hladině. Každým okamžikem se má rozvinout do své krásy. Můžeme jej pozorovat tajně. Má svůj svět. Svůj život. Ví, že na něj hledíme a čekáme. Ví a říká si: "Kdo si počká, ten se dočká." Je krásné. Růžové, sametové, malé a nevinné. Má toho tolik před sebou, ikdyž jen několikahodinový život. I přes tak krátký čas, dělá světu radost. A až ten lotos odkvete, zbyde po něm jen zelený hrob uprostřed tůňky.

Poslední...slaná...pro Vás...

2011-03-28T22:01:00.007+02:00

Skrze promáčené mříže se dívá do světa. Takový déšť ještě nezažila. Byl tak zoufale dlouhý, až zbyl jen vítr. Pozoruje svět, který se zdá být černobílým. Občasné odstíny šedé jej "probarví", ale nic zvláštního se stejně neděje. Tajemný, přichází neohlášen a přepadá ji. Den co den se vrací a ona ho stejně nečeká. Usedavý déšť, co rve uši, jí prší přes černé mříže. Čeká příchod toho lepšího. Toho, co si zaslouží a který smí podívat se do jejích tajemných očí. Ale on se někde zdržel. Asi mu ujel vlak před nosem, když s kyticí lučního kvítí a s kytarou na rameni spěchal na poslední spoj. Tak moc by chtěla volat do světa, že bolest na srdci se už nedá vydržet a že pořád nemá svoji duši. Jen otevřela svá ústá a nic se neozvalo. Ani hláska. Jen se koutky svěsily a tváře zalil ten zoufalý slaný déšť. Zase jí prší do cely. Už má v sobě slušný zmatek. Neví, co má nebo nemá dělat, na co myslet nebo zapomenout. Nechce se spálit. Teď už ne. Zanevře na něj..na všechny, jemu podobné..zavře oči a na černých řasách se jí třpytí poslední slaná kapka. Pro ty, kteří si ji ani nezaslouží..

Jako čajový lístek..

2011-03-22T10:43:00.009+01:00

Stočený v malinkou kuličku čeká, až jej milec zalije vodou. Tou blahodárnou vodou, která v něm opět probudí život. Pomalu se začíná rozvíjet a dokazuje svému blahodárci, že není jen prachobyčejnou vyschlou kuličkou, má v sobě určité kouzlo, které milec zajisté ocení, až se rozvine do své plné krásy. Jen tak pomaloučku, polehoučku, rozpíná svá křídla, protahuje své stočené tělíčko a promlouvá. Ano, promlouvá ke světu, děkuje mu, za život a za ruce, které jej vyšlechtily, utrhly z keře a umělecky stočily do úhledného drobku. Teď když je vidět, co to vlastně milec prohlíží, říkám si - nedívej se tak na mě. Jsem jen obyčejný lístek z čajového keře. Není to sprosté, takhle se vychvalovat? Čajový lístek je skromný a obyčejný..ale přesto vzácný a on to ví, stejně jako já.

Mramorová studna

2011-03-08T15:50:00.004+01:00

A tak dál v bludišti přemisťuji své tělo bez duše..dívám se do země, protože nebe skoro nevidím..listoví teprve pučí a skrz keře to profukuje. Ty, které tu míjím už po několikáté ani nevnímám. Dívají se pod nohy a choulí se do kabátu. Lidé cizí cizím. Ale za jedným olistěným keřem jsem objevila nádhernou studnu. Byla z bílého mramoru s novými okovy. A tak jsem se chytla za kliku rumpálu a točila jsem a točila, ale pořád jsem neslyšela, kdy okov narazil na vodu. Řetěz byl snad nekonečný. Už mě chvátila panika a strach z toho, že je to zase zbytečná práce. V podvečer konečně žuchnul okov na hladinu. Jen to slabě cinklo. Při pomyšlení, jak dlouho ho budu vytahovat a ke všemu o mnoho těžší..chtěla jsem to vzdát. Ale nakonec jsem zatnula zuby, zapřela jsem se o patu studně a točila jsem rumpálem. Nad ránem se začalo rychle rozednívat. Ale když jsem otočila zrak k obloze, byla temná s malinkatými hvězdami, ale kolem studny se linula záře. Vytáhla jsem okov a nevěřila svým očím. Byl plný světlušek. Svítil tak moc, že přišli i ostatní lidé a dali se se mnou do hovoru. Poprvé za celou dobu, kdy tu společně bloudíme, jsme si povídali o věcech, nad kterými jsme si každý sám přemýšleli. Bylo nám příjemně. Ale bohužel jen do okamžiku, kdy vyšlo slunce. V tu chvíli všichni sklopili zrak k zemi a zkusili jinou cestu ven. Občas jsou světlé chvilky v temnotě. Pokouším se opět jeden takový okov plný světlušek vytáhnout na zemskou temnotu. Jde to ztěžka, ale jde to. Připravte se vy, cizí cizím, za chvíli bude možnost rozpovídat se...

Čekárna "ŽIVOT"

2011-01-14T22:57:00.006+01:00

Celý život člověk na něco čeká. Stárne a čeká. Když konečně něco přijde a myslí si ,že je to ono...čeká...jestli se z toho onoho nevyklube něco jiného....čeká....zjistí, že je to ono, ale jiné ono než čekal..Tak čeká a čeká. Když se dočká, řekne si: "A na tohle jsem čekal celý život?" Kde už mohl být.

Život plný pocitu bezmocnosti, lhostejnosti ostatních, nakonec zatracen a ztracen, nikdy znovu nenalezen. Uzavírá v sobě svá tajemství a sny o tom, jak to všechno mohlo být krásné, nebýt onoho, co je jiné než ono, co čekal..A tak i Inel uzavírá kapitolku snů a přání. Osud je nevyzpytatelný a cloumá s vaším životem tak, jak se mu chce. Neovlivním nic, co se kolem mě děje. Prostě to tak je. Prostě se to děje. Je na ostatních, jak se s tím vším vypořádají. Já způsobem, který je jedinečný jen pro Inel. Uzavírám se před světem, všichni si trhněte. Na vaše kecy, výmysly a to ostatní vám SERE bílej tesák!

Můžu s tím nesouhlasit, ale to je jediné, co s tím opravdu můžu dělat..

..život člověčí..

2010-11-22T14:13:00.004+01:00

Čím déle nad tím přemýšlím, tím více je mi jasné. Jen je dosti nesrozumitelný konec.

Chtěla bych podpírat nebe,
tam, kde hvězdy tolik žhnou,
viděla bych jenom sebe
malou, tichou, bezradnou.

Chtěla bych podpírat nebe.
Tam, kde cesty protnou se,
viděla bych jenom sebe,
malého, tichého morouse.

Je mi všechno jasné, jen konec mi mizí v mlze..

Předvánoční šílenství

2010-11-20T15:22:00.004+01:00

Bytem se line vůně cukroví a já se sama sebe ptám, jestli je ten pravý čas na to péct linecké a připravovat se na Vánoce. Není příliš brzy? Na druhou stranu, když se podívám do obchodních domů, kde vánoční výzdoba z vánočních hvězd, umělého chvojí, kokard a nevkusných obřích zlatých zvonů a hvězd (samozřejmě jen náhražky) je již od poloviny října, říkám si, právě TEĎ je čas, tvořit doma předvánoční náladu, třeba že je teprve polovina listopadu. Kde jinde hledat pohodu a útočiště než doma. Jsem ráda, že je teprve listopad. Když si představím davové šílenství před svátky, začíná mi být lehce blivno. Proto se připravuji doma, hlavně klid a nohy v teple (což se vlastně nedá říct, neb nám spodní obyvatelé netopí). Naštěstí mám hodně teplou mikinu a teplou troubu..Kdybyste navštívili můj pokoj, zděsíte se. Předstírám stěhování z pokoje do pokoje, ale ve skutečnosti spojuji předvánoční úklid se stěhováním..trochu mi ze všeho jde hlava kolem a nakonec jsem ráda, že v této, už takhle dost přeplněné, místnosti jsem jen o víkendu. Proto zavírám dveře své jeskyně a tvořím předvánoční pohodu v ostatních částech bytu vůní lineckého cukroví. Maličkosti mi udělají největší radost..

Svědek

2010-08-24T21:19:00.005+02:00

Cítím se jako Fulghumův Max-Pol. Nejsem samotář, ale jsem z lidí unavená. Soucitné kamarádky a kamarádi prázdnotu nikdy nezaplní, a že se mi teď v mé duši rozpíná do všech jejích stran a tmavých zákoutí.
Svědek. Takový člověk by měl jenom vědět. Vědět, co dělám, myslím si a cítím, a to bez jakékoliv povinnosti na to jakkoliv reagovat. Nečekám žádnou radu, útěchu ani odezvu. Stačí mi, když ten druhý bude vědět. Nezávazné archivování života člověka, se kterým se třeba svědek ani nesetká. Stačí, že bude vědět.
Jsem Max-Pol hledající Alici-svědka. Procházím všedně smutným světem, možná ji nenajdu. Možná jsem ji už našla.

Tak jako Fulghum, hledám svědka svého života.

Klíče..

2010-06-23T10:16:00.003+02:00

Srdeční klíče na uších nosím
Zámek skrývá se v temnu
Od tebe utíkat už zase musím
Duše směřuje ke dnu
Slza v kotoulech prchá

Srdeční klíček spad mi z ucha
Hledám ho v trávě, šátrá ruka
Ve světě ztrácím se jako ten klíč
Otvírám oči, všechno je pryč
Budím se ráno - sama

Zubatá..

2010-05-19T09:45:00.006+02:00

Zubatá pomalu brousí svoji kosu,
nikdo ji nevidí, víme že je tady,
nikomu nevadí, že krev nám teče z nosu
a že jsme ti, co vidí už jen hlady.

To špatný hlaste okolnímu světu,
vždyť slyšíme konec smutně znít,
stačí říct jenom jednu prostou větu,
pak zase zkusit naplno žít.

Zubatá svoji velkou kosu klepe,
je slyšet temně kovový zvuk,
nevnímáš srdce, jak ti zrádně tepe
a kolem tebe posmrtný hluk.

Jestli taky vidíš ty nekončící zrady,
no tak se zvedni a řekni to všem:
"Nenávidím z duše tyhle velký sraby
prej tohle je ta naše krásná zem!"

Zubatá svojí velkou kosou kosí,
slyšíš ten temně kovový zvuk,
nevnímáš lidi, co ti k hrobu nosí,
a kolem tebe posmrtný hluk.

Obava..

2010-05-14T13:17:00.009+02:00

Mám jednu velkou obavu,
abysme nechodili pozadu
s hlavou smutně svěšenou,
kam nás ještě zaženou?

Když svět nám tmavne před očima,
nikoho z nás nezajímá,
že život vždy umírá těm,
co ještě nemaj svůj sen.

Davy se táhnou nocí, tmou,
nikdo se nešpiní realitou.
Ten kdo se na svět smutně dívá,
přeje si, ať život neumírá.

Mám jednu velkou obavu,
aby svět nechodil pozadu.
S hlavou smutně svěšenou
jde cestou svojí "vznešenou".

Můžem si za všechno vždycky jen sami,
že máme tyhlety smuteční davy.
Kde sny nám umíraj den co den,
nikdo je zachránit není schopen.

Mám pro vás jednu malou radu:
Vystupte, LIDI, ze smutnýho davu
a s hlavou hrdě vztyčenou
nechoďte cestou vyčpělou.

Najděte svou stezku odvahy
Vždyť modré nebe je nad námi
obloha krásná s hvězdami.
Můžeme v klidu každý snít sen,
že život je životem každičký den.

Slaná svoboda

2010-04-13T16:17:00.005+02:00

Slanečci solí svou svobodu solí
Slaneček solí strýce slanečka
Sypou sůl slánkou
Spořádejte se
Sami
.

Paul..

2010-01-17T18:57:00.004+01:00

Dneska jsem potkala zvláštního člověka.
Jmenuje se Paul..Paul Severní
Kanaďan, profesor historie,
umělec, básník.

Ve škole měl trojku z mravů,
potom hned vystoupil z davu
a ten dav na učitele hnal.

Prý že neumí psát sloh,
proto často chyběl.
Chodíval tam za ten stoh,
v básničkách se viděl.

Že neumí malovat,
říkali mu vždycky.
Teď maluje nádherný
obraz kubistický.

Dvě hodiny ve vlaku.
Něčím tak blízký,
lety moc vzdálený

Angličtina, čeština,
hebrejština, švédština..

Natřel to v pátek Pátečníkům,
třetím zákonem Noa..
(který samozřejmě každý zná,
ale zrovna si nemůže vzpomenout,
jak zní..)

Velmi zvláštní člověk,
něčím tolik blízky,
přesto moc vzdálený...

..jen když je nadějě a chceme ji mít..

2009-01-28T18:31:00.002+01:00

Jak je jednoduchá otázka: Kolikrát jsi viděl padat hvězdu? Jen vnímavý člověk se pozastaví nad tím, proč se na to ptáme? Nejspíš tuší proč, nebo kde jsme na to přišli. Nemůžete mu říct, že jste četli poslední článek o naději, hvězdách a mřížích..
Každý člověk si slova vysvětluje po svém. Ale já za nimi vidim duši človíčka, který mi občas odpoví na pozdrav a právě se zeptá, jak jsem přišla zrovna na hvězdy a nakonec se spokojí s odůvodněním, že je jednodušší se zabývat právě hvězdami než myslet na to, že jedu na zkoušku.
Vidim v tom boj o sebe sama, Sám se zatracuje a sám si věří, sní a zachraňuje, vidí naději ve hvězdách i když tvrdí, že si o nich nechce povídat..za tou karnevalovou škraboškou je něco jiného, vím o něm víc než by mi kdy chtěl říct, ale ještě z daleka ne všechno..Sám se trápí, sám se utěšuje i když utěšovat vlastně ani nechce. Ono, topit se ve vlastním smutku jde člověku vždycky líp samotnému, nechce s sebou vzít někoho jiného, hlavně nechce, aby ho z té potopy někdo zachraňoval, ale připouští, že sám to nezvládne a záchránit potřebuje. Sám se člověk utopí. Občas si připadám jak ten za mřížemi, co vzhlíží na padající hvězdy a doufám, že mi odpovíš. Nechci nic jinýho než si povídat (i když to občas tak nevypadá). To naše "filozofično" mi v žívotě občas schází a tak se vždycky těším, až si popovídáme. Třeba i o padajících hvězdách a nesplněných přáních.
..jen když je naděje a chceme ji mít..

Snový přítel...

2008-10-03T11:57:00.010+02:00

Občas je dobré snít.

Vracím se tak do dětského a bezstarostného žití..

Poslední dobou mívám docela často jeden sen. Pokaždé potkávám jeho. Hraje mi na kytaru pro krásný a ničím nerušený spánek. Vždy vyslechne mou smutnou duši, pohladí bolístka a utře slzu. Lezeme spolu po stromech, chodíme po kopcích a hledáme krásná místa v přírodě na odpočinek a lenošení. Je mi s ním vždycky moc dobře, cítím se sama sebou a vím, že mu můžu říct všechno, co mě trápí nebo naopak těší. Vždy to umí patřičně ocenit. Mám ho ráda. Je to přítel, kterého asi v životě nepotkám, ale možná že snad ano, někdy příště...třeba... Už se těším, až mě bude opět vítat s kytarou v ruce a úsměvem na tváři..

Pár slov do tmy mé smutné duše..

2008-06-13T11:36:00.005+02:00

Rytíři z dob dávných
na koních k nám jedou.
Cinkání, šermování,
středověk k nám vedou.

Drátěný košile,
rytíř se zběsile na protivníka žene.
Mečem se ohání,
klání se naklání,
strach ho pomalu bere!

Tvůj milý úsměv znám,
i tu tajemnou vůni.
Co chceš - to Ti dám!
Topím se v Tobě - jak v tůni..

Jen lněný košile,
rytíř se zběsile na dalšího žene.
Mečem se ohání
a chladné kování
na kostech zebe..

Rytíři z dob dávných
na koních k nám jedou.
Cinkání, šermování,
středověk k nám dnes vedou...

Láska???

2008-05-30T10:14:00.001+02:00

Lásko, co jsi zač?
Jsi snad poutník nebo snad
posel dobré naděje?
Než se člověk naděje,
vryješ se mu pod kůži
a řekneš – co si rač?

Pouhé slovo plné citu,
když člověk chce, jsi tu,
když ale nechce, zemřeš a pak..
nevím co dál, já nejsem pták
abych si odlétla na konec světa,
kde jsou jen krásná barevná světla
a znovu tě hledala, i ne, to nejsem já..

Jsi střed lidské přetvářky,
když chceš tak i já
ač nemám důvod na vytáčky,
odnesu vše co mám, jsem tvá..

..sbohem mé trápení..

Jak se člověku..

2008-05-30T10:05:00.003+02:00

Jak se člověku usíná,
když člověk na něj myslí?

Tak, jako luně, když se usmívá,
když vyjde a je v listí.

Tak, jako motýl hledajíc kytku,
tak, jako chlapci,který miluje svou dívku.

Jak se člověku sní,
když člověk vedle něj spí?

Tak, jako skřivánkovi pějíc svou písničku,
tak, jako dítku, které mává sluníčku.

Jak se člověku vstává,
bez člověka, doteků do temného rána?

Asi jako slunci bez úsměvu,
jako matce,co je plna hněvu
na své dítko, kvůli sněhu, který roztál v síni.

Nejlepší je mít fakt dobrou tchýni..

Místo, na které ráda vzpomínám

2008-04-02T19:22:00.004+02:00

Je mnoho míst, na která se ráda vracím a na která ráda vzpomínám, ale nejkrásnější místo je to, o němž se mi každou klidnou a krásnou noc zdá.Všude kolem mě je temná tma, klid a ticho..nic mě neruší ve snění.

Z ničeho nic stojím před mohutnou kovanou a bohatě zdobenou secesní bránou, natáhnu se na mosaznou kliku a za strašlivého skřípání se konečně otevře. Nádhera, kterou jsem viděla za ní se skoro nedá popsat. Pestrobarevní motýli jako baletky balancující na špičce se lehce pohybovali na teplém jarním vánku, nevynechali žádný květ růže, ibišku nebo větvičku tamaryšku obalenou drobnými růžovými kvítky.

Obloha tu není blankytná, ale jakási narůžovělá. Když se stmívá dostává nebe nachovou barvu. Ptáci přes den pějí své nejlepší a nejkrásnější písně, navečer přeladí na a moll a zpívají krasné a ještě krásnější melodie než kdy jindy, ovšem jsou plné bolesti a zármutku z loučení se sluncem. Jen zurčící potůček s vodou průzračnou jako křišťál a nejsladší, kterou plaché laně v noci pijí nejraději, zpívá tu svoji "čas plyne jako voda..jako voda". Snad dohoní slunce za kopcem, snad mu vypoví, jak po něm všichni smutní, jak se červánky srdceryvně loučí a jak se všichni těší až zase přivítají slunce koncertem C dur a budou šťastní, že je opět den.

Převeliké stromy stojící na svém staletém místě hrdě nosí vztyčenou korunu. Všem vévodí čtyři vzrostlé lípy, které svým blahodárným stínem dodávají pocestným a poutníkům místo pro odpočinek a načerpání sil na další jejich cestu. I já jsem jedna z nich, odpočívám ve stínu lípy a říkám si, jak je tady krásně. Sluníčko ohřívá tělo poutníkovo a zpěv slavíka potěší duši i srdce. A hle, pod sousední lípou sedí starý pán. Je mu už asi hodně let, je bělovlasý a stejně stříbrné nitky má i na své vrásčité tváři. Sedí opřený o mohutný kmen statného stromu a svůj slaměný klobouk odložil vedle sebe do trávy, má zavřené oči - asi nad něčím přemýšlí. Že by nad svým životem nebo nad hrami, které napsali s Voskovcem a které měly tak ohromný úspěch? Celý život jsem toužila se seznámit s panem Werichem, ale bohužel nám čas nepřál. Alespoň teď jej můžu kradmo po očku pozorovat jak krásně přemýšlí, jak je zadumaný. Ráda sedávám pod touto lípou, setkávám se tu s lidmi které jsem za jejich života nepoznala. Mnoho básníků si ke mně přisedlo. Přečetla jsme si jejich nejlepší verše, které tak jemně a s citem pohladily mou malinkou, možná ještě trochu dětskou, dušičku.

Krajina je lehce kopcovitá. Nejbližší vrch se honosí prastarým dubem, pod kterým Žižka kdysi rozmlouval se svými lidmi o boji. Je z něj rozhled. Tady se museli dobře kout pikle proti nepřátelům. Husité s Žižkou v čele viděli kolem sebe, kam jen oko dohlédlo. Měli vždy přesný plán, z které strany nechat spustit smrtící vozy naplněné kamením, aby ubránili tuto krásnou krajinu plnou přírodních skvostů.

Teď už jen v mlžném oparu podvečera vidím matné obrysy čtyř lip. Možná pod jednou z nich stále sedí pan Werich a přemýšlí proč je svět jaký je a proč lidé o svých nejkrásnějších místech na této planetě často jen sní.

Byl to jen sen..?

2008-02-20T19:15:00.005+01:00

Nevím, jestli to byl "jen" sen nebo jestli to byla vize do budoucna, občas se mi stává, že mám dejavu..

Byla jarní noc, ještě docela chladná, zůstali jsme sami u ohně, všichni už šli spát. Hráls na kytaru ty nejkrásnější písničky, ty, co máme oba rádi, ty tři nejkrásnější mezi nimi. Občas jsme prohodili pár slov. Já jen mlčky poslouchala, jak ti běhaj prsty po strunách. Zbyli jsme u ohně jen my dva, Ty a já.

Třásla jsem se zimou, ale nechtěla jsem jít pryč, tys udělal něco, co bych od Tebe nečekala. Sedl sis blízko vedle mě a dal mi svou bundu, protestovala jsem, ale ty ses nade mě nahnul a dlouho sis mě prohlížel. Potom jsi mě políbil, jen tak lehce, jako když se motýl otře o okvětní plátky kvítku, a zeptal ses smutně: "Nezapomeneš na mě, viď?", ten tvůj smutný pohled, plný strachu, zklamání, ale také očekávání.., na ten nelze zapomenout. Opětovala jsem Ti polibek. Úsmál ses a vzal jsi do rukou kytaru a hrál jsi. Už ne jen tak, ale hrál jsi pro mě. Byla jsem opřená o Tebe a nechtěla jsem, aby tahle chvíle skončila.

Byla to krásná jarní noc, i když docela chladná. Dívali jsme se spolu na hvězdy, které tak nádherně zářily nad námi, v tu chvíli jsme byli oba tak šťastní a bezstarostní. Byla to poslední noc z našeho setkání na Moravě.

Nevím, jestli to byl "jen" sen a nebo pohled do budoucna..dejavu mívám velmi často...

Já INTROVERT..

2008-01-30T21:52:00.002+01:00

Je večer, za osm minut deset...píšu si s kamarádem přes qip, je to jednoduché, nikdy jsem nevěřila, jak se snadno "rozpovídám" přes síť..já-introvert-bojovník s komunikací a s ostatními lidmi..tedy proti komunikaci nic nemám-ať je verbální či nonverbální-komunikace je dobrá věc, avšak ne pro nás introverty....pro nás, co se bojí se seznámit, ale když k tomu dojde......pusa nám nepřestane mlít....není nic snažšího než otevřít naše ústa a spustit ten proud nádherně zvídavých slovíček, moc rádi se vyptáváme do detajlů, sami také nic nezapřeme, potom nás sice dost bolí, že jsme na sebe opět pověděli, co jsme nechtěli říct a opět se uzavíráme do sebe.

Je to jakýsi nekonečný koloběh, kdy si ubližujeme sami sobě....všichni (tedy skoro všichni), co mě znají-nikdy by o mě neřekli, že jsem introvert...víte, lidé klamou, tělem, duší, gesty, slovem, vzezřením, přesvědčováním nebo jen pohledem..snaží se něco skrýt, ale vaše rentgenové pohledy vše prozkoumají, snažíte se jim vrýt pod kůži...introverti se právě tomuhle brání, je jim nepříjemné větší shromáždění lidí, třeba proto jezdím na větší akce typu čekatelský kurz, EliXír, ....snažím se zbourat tu stěnu, která mě drží od Vás, od těch bezvadných lidiček, se kterými je legrace a kterým se stejně jednou přiblížím natolik, že toho budu později litovat....ať už se uzavřu sama v sobě, nebo to dám najevo svou nemluvností a obvyklým pozorováním dění kolem sebe....jednou tu hrozně vysokou hradbu, s tajnými vchody mezi vás, zruším...jednou nezbudou ani základy a já se budu bezstarostně s vámi bavit.

Už se nebudu cítit cize, špatně, že se s někým seznamuji, ale nemyslete si, že přestanu mít nad sebou kontrolu.....ten panáček policajt co je ve vás tak vysoko, jak jen může být, ten nikdy nespí a spát nebude, třebaže je pár minut po desáté večerní a k tomu všemu mi hraje Traband, třebaže se poslechem této kapelky cítím blíž a blíž čekateláku, blíž těm všem podivným lidem, se kterými mě spojuje jedno přesvědčení, blíž všem, se kterými jsem se kdy seznámila...JSEM INTROVERT, to vím, ale se sklony k extrovertismu... nebojte, já to překonám..!

Láska???

2008-01-29T21:22:00.001+01:00

..sebekritika?...nejlépe se kritizuje člověk sám, když
píše k Vám...

Snažíte se sebevíc..čas plyne jako voda v živém potůčku na jaře a ani si neuvědomujete jak rychle...ještě loni, jste vše vnímali jinak..ještě loni jste byli šťastní. Je jen málo věcí, které jsou stejné a stále Vás obklopují, ale jen Vy je nevnímáte tak, jako právě před rokem, kdy svázaní jste byli nesmírnou touhou a láskou k člověku, jenž pro Vás znamenal svět..

Ale všechno se může najednou změnit, kde je loňský sníh, a kde je ta vášeň? Ano stále ve Vás je, ale mnohem, mnohem menší a slabší...to Vy ji zraňujete, Vy ji děláte menší a méněcennou, to Vy, jen Vy...Ano nechcete si to připustit, ale je to tak...cožpak Vám už za to ta láska, kterou nosíte v srdci dlouhé roky, nestojí, myslíte, že by bylo lepší ji zavřít do truhly zapomnění a uchovat si jen ten krásný začátek namlouvání bez jakéhokoli zklamání??? Myslíte, že právě tohle Vás bude bolet méně, než se dívat člověku do očí a přesvědčovat jej o Vaší lásce??

Kdepak, to je veliký omyl! Vy byste se měli snažit, ji zachránit..Láska je hloupý cit, to ano, ale je kolikrát tak krásná a bez ní život není životem, mnoho Vám dá..sice i mnoho vezme, ale to je snad úděl života-dávat a brát, ne??

Má tedy cenu Lásku zachraňovat? I když vidíte na člověku chyby, které Vám trochu vadí...je to on a bez nich by přestal být tím člověkem, kterého tolik milujete, přece pravá láska lze prožít jen ve dvou...i kdyby to bylo až na podruhé, potřetí...vždy je potřeba dvou lidí....nekažte právě to, co prožíváte, zkuste přivřít očka, nikdo není dokonalý, ani Vy...nebuďte k ostatním tolik přísní...ani k sobě...snažte se vše prožít, tak jak chcete, vždyť Vy jste svého štěstí strůjce...Láska, ta Vám jen pomáhá přežít složitý život..a..nejenom ona....

Vybral jsem si sám..

2008-01-29T19:56:00.002+01:00

Vybral jsem si sám....role bojovníka je celkem složitá, ale já ji zvládám a určitě zvládnu..

Představte si, že máte jen dvě možnosti. Buď budete ovce a půjdete jako ostatní se svým stádem na pastvinu, budete pod nadvládou vůdčího berana nebo pasáčka a jeho psa...musíte udělat, co udělají ostatní..i když se to ve Vás vzpírá, Vy to uděláte, protože musíte, jste tlačeni stádem stále kupředu, neuvědomujete si, že Vaším počínáním ubližujete sobě, ostatním, světu. Druhá možnost je být pstruhem bojovníkem. Plujete si proti proudu kam Vás napadne, uděláte, co se Vám zachce, přemýšlíte samostatně a svobodně, za své činy jste zodpovědní, ale ostatním a světu moc neublížíte, spíš se svět snažíte zachránit...

Být pstruhem je vlastně ušlechtilé jako rytířství. Rytíř čeká na svou vyvolenou dívku, čeká, třebaže je právě zadaná. Sice má ráda oba, ale jen ona ví, pro koho se rozhodne..o to horší to je, když ji máte den co den potkávat na vyjíždkách parkem, rytíř to zvládne, ale copak já jsem nějaký rytíř?! Já se snažím být rytířem, bojovníkem, vždyť souboj s oním pánem, který zavírá ve věži mou vysněnou princeznu, byl pro výstrahu jemu nebo mně? Nakonec se každá princezna rozhodne, podle svého srdce, nemá ji ani ten pán ani já, bojovník a rytíř..ale stále věřím a doufám, že svou paní jednou vezmu za ruku a povím ji, že jen pro ni jsem tenkrát bojoval, jen pro ni dnes žiju a jen pro ni bych umíral zas a znova..

Je tohle úděl bojovníka? Roky se snažím nebýt ovcí ze stáda, být vlkem samotářem, rozhodovat se sám a svobodně, a potom...zařadím se mezi ostatní, třebaže bych chtěl být výjimečným, ojedinělým, být "hrdinou"..není na hrdinství v této době už pozdě? Má to ještě pořád cenu snít o princezně, která se vždy rozhodne podle svého srdce a neposlouchá příkazy krále? Je to vůbec v této době dobré být bojovníkem a jít proti proudu?

Rozhodl jsem se sám, ale..musím tíhu světa unést na svých bedrech také sám? Pomozte mi, staňte se rytíři, bojovníky, pomozte zachránit zemi před úpadkem společnosti, pomozte, aby nevymřeli naše sny o krásných paních a jejich sladkých rtech, které Vám poví, jak na Vás dlouho čekaly, rytíři z dob dávných...

Život je jen příběh..

2008-01-29T19:36:00.000+01:00

..jen tak něco na zamyšlení...

Kdesi jsem slyšela něčí názor, že život je jen náš a můžeme si sním dělat cokoli...ale není to jen o tom..Někdo nám život věnoval, vtiskl nám duši, kdesi jsme nabrali rozum (většinou z vlastních životních proher nebo malých zklamání), city dokonale ovládané přestanou naslouchat vnitřnímu hlasu, který je drží v normě... a my bychom s ním naložili nerozumě, bez citů a se ztrátou toho nejdůležitějšího-duše..Život je jen příběh.

My jsme herci, vlastně spisovatelé, určíme si kolik postav bude náš osobní příběh ovlivňovat, jestli ony postavy budou mást ostatní diváky nebo je pozvou mezi sebe na jeviště. Každý z nás je hercem ve svém, vlastnoručně napsaném, příběhu. Někdy opravdu rozpolcené osobnosti, někdy jen prázdné hlavy pozorující dění kolem sebe. Nejsme pověřeni svůj život skoncovat, třebaže už nás onen příběh nudí, kvalitní herec dokáže dohrát cokoli, i kdyby to mělo znamenat konec jeho kariéry...

Život je jen příběh..nebuďte špatní spisovatelé, stačí se jen podívat kolem sebe. Uvidíte mnoho zklamání, strachu, nenávisti, ale i radosti a štěstí..vezměte si z toho příklad a snažte se napsat příběh, který vezme každému čtenáři nebo divákovi dech, zastaví se nad ním a bude přemýšlet, proč ho to taky někdy, při psaní svého příběhu, nenapadlo...nebuďte oním divákem, předejděte zklamání a neúspěchu...život je JEN příběh..ale Vy jej MŮŽETE ovlivnit...