Nevím, jestli to byl "jen" sen nebo jestli to byla vize do budoucna, občas se mi stává, že mám dejavu.. Byla jarní noc, ještě docela chladná, zůstali jsme sami u ohně, všichni už šli spát. Hráls na kytaru ty nejkrásnější písničky, ty, co máme oba rádi, ty tři nejkrásnější mezi nimi. Občas jsme prohodili pár slov. Já jen mlčky poslouchala, jak ti běhaj prsty po strunách. Zbyli jsme u ohně jen my dva, Ty a já. Třásla jsem se zimou, ale nechtěla jsem jít pryč, tys udělal něco, co bych od Tebe nečekala. Sedl sis blízko vedle mě a dal mi svou bundu, protestovala jsem, ale ty ses nade mě nahnul a dlouho sis mě prohlížel. Potom jsi mě políbil, jen tak lehce, jako když se motýl otře o okvětní plátky kvítku, a zeptal ses smutně: "Nezapomeneš na mě, viď?", ten tvůj smutný pohled, plný strachu, zklamání, ale také očekávání.., na ten nelze zapomenout. Opětovala jsem Ti polibek. Úsmál ses a vzal jsi do rukou kytaru a hrál jsi. Už ne jen tak, ale hrál jsi pro mě. Byla jsem opřená o Tebe a nechtěla jsem, aby tahle chvíle skončila. Byla to krásná jarní noc, i když docela chladná. Dívali jsme se spolu na hvězdy, které tak nádherně zářily nad námi, v tu chvíli jsme byli oba tak šťastní a bezstarostní. Byla to poslední noc z našeho setkání na Moravě. Nevím, jestli to byl "jen" sen a nebo pohled do budoucna..dejavu mívám velmi často...
