Občas mám pocit, že jsem na všechno tak malinkatá. Člověk se léčí sám, stejně tak, jak si ubližuje. Mám obavu, že nestíhám všechno tak, jak jsem chtěla a jak bylo v plánu. Vůbec mám pocit, že často na všechno sama nestačím. Potřebuju si s někým povídat, i když mi docházejí slova. Potřebuju se pochopit..
Jsem malinkatá na velký strachy.. Snažím si nepřipouštět pár věcí, tedy vlastně většinu. Moje pozitivní myšlení má trhliny a celkově to duše nedává. Stává se menší a uzavřenější. Vnitřní pnutí v hrudi je nesnesitelnější než dřív. Mám pocit, že se musím rozskočit na všechny strany a tak se namnožit, abych stíhala všechno, co stíhat mám. Nejradši bych se na všechno vykašlala a odjela někam pryč. Daleko, kde bych nemusela vůbec nic řešit. Většinu času bych proválela, prospala, relaxovala. Až by se dostavil náznak nudy, zvedla bych své tělo a posunula se někam dál. Mysl by mi zakrněla. Duše by byla plašší. A já bych byla veselejší.
Dobře vím, že tohle není pravda. Že mám ve zvyku dávat si vysoké cíle a postupně se k nim přibližovat a to do doby, než mě to převálcuje a já vyčerpaná nepadnu do křesílka ke konvičce oblíbeného čaje. Až vezmu do rukou šálek, upřímně se na něj usměju a přivoním si. S úlevou usrknu a vychutnám doušek kouzelného nápoje, který všechen ten stres ze mě smete.
Občas mám pocit, že jsem na všechno malinkatá. Ale je jedno místo, kde si připadám o trošku větší..
