Mám pocit, že mě chybí značná část. Chodím, jak "tělo bez duše" a marně si lámu hlavu nad tím, čemu se věnovat, aby mě to těšilo. Nutkání udělat něco, co bude pro všechny a zároveň mě to bude maximálně těšit, ale stále nevím, co by to mělo být. Den ode dne jsem nerudnější a vytáčí mě kde jaká maličkost. Vím, že potřebuju zvolnit, že je toho moc (i když toho zas až tak moc nedělám alespoň z mého pohledu), ale moje JÁ toho mám už dost. Možná až přespříliš. Chybí mi náklonnost lidí, přestože těch, co se ke mně naklánějí není málo. Možná i občasná samota vhání mi slzy do očí, ale hned chmury přecházejí, když si vzpomenu, co jsem za ten den potkala známých a milých tváří. Velké množství tváří míjím, radši je ani nezkoumám, upírám zrak pod nohy, pohledem se vpíjím do kostek chodníku, do asfaltového povrchu silnice a bílých pruhů zeber. Nemám sílu vzhlédnout do korun stromů, ve kterých začínají prozpěvovat ptáci své jarní písně.
Poslední dobou si často pobrukuju neznámé melodie. Vyzkoumala jsem, že je to vždy v situacích, kdy mi je teskno, ouzko a které mi jsou značně nepříjemné, ve kterých se zkrátka necítím. Přistihla jsem se, že si pobrukuju melodie i při výuce a to už asi není zrovna nejlepší.
Vnitřní neklid u mě pomalu přerůstá do stavu, kdy bych nejradši řvala samou duševní bolestí do celýho světa, jak je to všechno na nic. Ale nedělám to. Nebolí mě to natolik, abych tak činila. Ale ta chvíle se blíží..Možná že se blíží s jarem. A přitom mám JARO tak ráda...
S málou v ruce a čínskou mincí na krku vzhlížím k novým zítřkům, s nadějí, že budou lepší než dnešní dny..
S málou v ruce a čínskou mincí na krku vzhlížím k novým zítřkům, s nadějí, že budou lepší než dnešní dny..
