Podzimní počasí, které mám jinak moc ráda, se mi zdá letos přesmutnělé.
Jakoby říkalo něco o dnešním světě. Že se to prostě nevede a že vždycky může být lépe. Všimněte si té jemné změny..z "vždycky může být hůře" se najednou stalo "vždy může být lépe". Nevídané, neslýchané.. Právě probíhá tichý soukromý úžas nad posunem člověka v myšlení..
Jen pár okamžiků mě dostává do naprostého úžasu. Někdy je to úžas hlasitý (opravdu jen výjimečně - to když mě dostane něco do kolen), v ostatních situacích je jen můj, tichý soukromý. A děje se to častěji než jsem byla zvyklá.
Především v práci. Tam prakticky denně nevycházím z úžasu. A tu se střídá hlasitý s tichým. Vždy, když uděláme věci tak, jak mají být, tedy tak jak nám bylo řečeno, že mají být. A ony takové být nemají, mají být dokonce zcela jiné. Ale to přece MUSÍTE vědět.. Další z úžasů jsou vědomosti a dovednosti dnešních mladých lidí. Možná jen trochu žasnu nad tím, jak žáci a děti reagují na mé divadelní scénky během hodin hudební výchovy. Kdy se se zvoněním na hodinu vlomím do role a opustím ji až po čtyřiceti pěti minutách a oni vnímají, vlastně se docela tváří, že je to zajímá a baví. Přestože mám pocit, že jsem na ně jako pes. Přísná, vyžadující disciplínu a oni? Oni hltají každé mé slovo a čekají, co bude další hodinu.
Poslední dobou se pozastavuji v úžasu nad propojením dvou duší...možná minulých životů.. V jednu chvíli, v jeden okamžik, stejná myšlenka se dere skrz jazyk ven z úst a vyzní dokonale. Naprosto stejně. A když nestihne vyjít ven, zazní alespoň jako věta v mysli toho druhého.. Je toho tolik společného, až to nahání strach. Tedy spíš jen tichý, ve mně velice hlasitý, ÚŽAS.
Jen pár okamžiků mě dostává do naprostého úžasu.
Stejně tak strach ze ztráty svých milovaných..
