Přistihla jsem se, jak přemýšlím nad minulou přítomností budoucího okamžiku. Tak nějak známě prázdno je. Stále přemýšlím nad tím, co budu dělat, až vyrostu. A že se mi růst nechce, mám alespoň čas k přemýšlení.

Chtěla jsem si dojít koupit láhev polosladkého bílého, ale s pohledem sedm pater pod sebe, jsem si rozmyslela alkoholický nápad.

S výhledem na svatého Bartoloměje a s myšlenkami na Buddhu v každém z nás, stále hledám to kouzlo, které se mi ale VŮBEC kouzelné nezdá. Ba vypadá dokonce strašidelně, až se mi z něj nitro stahuje do sebe. A dušička je menší než zrnko prachu. Nevím, o čem byla řeč, ale bylo mi to nepříjemné. Nedokážu si tu myšlenku ani připustit, proto ji radši pudím z hlavy ven. Je to neskutečné.. Jak člověku záleží na člověku.

Tak neskutečné jako umět hrát na struny slunce, které se prodírají skrz kmeny smrků v jarně probuzeném lese..

Vstřebávám možnou ztrátu a hledám v ní kouzlo..
Moc mi to ale nejde..