Občas se Ti přihodí,
aniž bys důvod znal,
že člověk úsměv zahodí
a smutek běží cval.
Pak vždycky z černého nebe,
provazy věčné padají,
svazují duše z těl pevně,
modlitbu šeptej si potají.
O lásce, smutku a životě,
co každý nazpaměť zná,
šeptej si potichu ve frontě,
čekej, co život Ti dá.
Někomu přátele,
jinému lásku,
Tobě dá znuděně
přes oko pásku.
(Mezi slepými jednooký králem!)
Až k ránu uslyšíš,
měkce zlatý sen,
To slunce svýma rukama,
hladí smutnou zem.
