Jak je jednoduchá otázka: Kolikrát jsi viděl padat hvězdu? Jen vnímavý člověk se pozastaví nad tím, proč se na to ptáme? Nejspíš tuší proč, nebo kde jsme na to přišli. Nemůžete mu říct, že jste četli poslední článek o naději, hvězdách a mřížích..
Každý člověk si slova vysvětluje po svém. Ale já za nimi vidim duši človíčka, který mi občas odpoví na pozdrav a právě se zeptá, jak jsem přišla zrovna na hvězdy a nakonec se spokojí s odůvodněním, že je jednodušší se zabývat právě hvězdami než myslet na to, že jedu na zkoušku.
Vidim v tom boj o sebe sama, Sám se zatracuje a sám si věří, sní a zachraňuje, vidí naději ve hvězdách i když tvrdí, že si o nich nechce povídat..za tou karnevalovou škraboškou je něco jiného, vím o něm víc než by mi kdy chtěl říct, ale ještě z daleka ne všechno..Sám se trápí, sám se utěšuje i když utěšovat vlastně ani nechce. Ono, topit se ve vlastním smutku jde člověku vždycky líp samotnému, nechce s sebou vzít někoho jiného, hlavně nechce, aby ho z té potopy někdo zachraňoval, ale připouští, že sám to nezvládne a záchránit potřebuje. Sám se člověk utopí. Občas si připadám jak ten za mřížemi, co vzhlíží na padající hvězdy a doufám, že mi odpovíš. Nechci nic jinýho než si povídat (i když to občas tak nevypadá). To naše "filozofično" mi v žívotě občas schází a tak se vždycky těším, až si popovídáme. Třeba i o padajících hvězdách a nesplněných přáních.
..jen když je naděje a chceme ji mít..
Každý člověk si slova vysvětluje po svém. Ale já za nimi vidim duši človíčka, který mi občas odpoví na pozdrav a právě se zeptá, jak jsem přišla zrovna na hvězdy a nakonec se spokojí s odůvodněním, že je jednodušší se zabývat právě hvězdami než myslet na to, že jedu na zkoušku.
Vidim v tom boj o sebe sama, Sám se zatracuje a sám si věří, sní a zachraňuje, vidí naději ve hvězdách i když tvrdí, že si o nich nechce povídat..za tou karnevalovou škraboškou je něco jiného, vím o něm víc než by mi kdy chtěl říct, ale ještě z daleka ne všechno..Sám se trápí, sám se utěšuje i když utěšovat vlastně ani nechce. Ono, topit se ve vlastním smutku jde člověku vždycky líp samotnému, nechce s sebou vzít někoho jiného, hlavně nechce, aby ho z té potopy někdo zachraňoval, ale připouští, že sám to nezvládne a záchránit potřebuje. Sám se člověk utopí. Občas si připadám jak ten za mřížemi, co vzhlíží na padající hvězdy a doufám, že mi odpovíš. Nechci nic jinýho než si povídat (i když to občas tak nevypadá). To naše "filozofično" mi v žívotě občas schází a tak se vždycky těším, až si popovídáme. Třeba i o padajících hvězdách a nesplněných přáních.
..jen když je naděje a chceme ji mít..
