S mnoha známými kolem sebe proplouvám světem a životem. Občas mi přijde, že opravdu jen proplouvám a nemám čas se zastavit. Abych se nadechla, vydechla, rozhlídla se a řekla si "Joj, to je krásně".. Občas mám pocit, že nemám ani právo, nárokovat si bonusy v podobě zastaveníček, pohledů kolem. Mám mnoho známých, málo přátel. Ale za to opravdových přátelství, kterých si moc cením.
Občas mám pocit, že nestihnu žít. Vypadá to dosti strašně "nestihnout žít", ale opravdu mám dojem, že nemám nárok a ani to po životě snad nemůžu chtít. Mám strach. Že mám málo času. Na všechno.
Mé smysly jsou pomatené. Mám málo energie, respektive skoro žádnou a bez životní motivace těžko někde nějakou načerpám. Čistky v podobě nesnesitelných stavů, kdy nevím, co se sebou, upřený pohled do nikam a pocit, že je nic...všechno je nic a v nic se změní.
Ráno zamáčknout budík, dojet do práce, odučit si pracovní dobu, stavit se v čajovně, domů, spát, zamáčknout budík, jet do práce, stavit se v čajovně, domů, spát, zamáčknout budík..
Je to zdlouhavé nicnedělání. Tedy v práci nasadím automaticky úsměv a kapičky svého hereckého umu rozdávám každou hodinu, abych přesvědčila bytůstky k nějaké činnosti. Ale o přestávce zavřená v kabinetu vyčerpaně padnu na židli. Zavřu oči a sbírám během deseti minut sílu na další hereckou etudu v následující hodině. Po pracovní době dobu koukám do zdi. Nebo nechám pobíhat prsty po klaviatuře. Duše se trochu otřepe a můžu se přemístit do čajovny. Kde už moc neobalamutím. Alespoň ne v posledních dnech. "Léňo, ty jsi nějaká divná, co je s tebou?" Myslím, že je to dobře vystihnuto.
Ale kde životní motivaci hledat... Ta není...sama o sobě. Je s něčím nebo s někým, ale vůbec nemám představu, kde ji potkám. Každopádně jsem bez životní motivace a začíná to na mě být vidět..
(Ale to jsou jen mé zbytečné obavy a splíny)
