Poslední prosinec

Ptal ses, co se vlastně oslavuje v poslední prosincový den. Říkal jsi, že nevidíš důvod, proč oslavovat konec roku a opíjet se. Že se můžeš opít, kterýkoliv jiný večer nebo den. To máš pravdu. Lidstvo to pojalo poněkud zvláštně. Nájezdy na supermarkety, nabrat plný koš všeho možného, hlavně alkoholu a brambůrek - abychom měli všeho dostatek... Ale to není všechno. 

Oslavovat je CO. Nevím, jestli by se měl oslavovat konec roku. A možná, že právě ten konec starého roku přináší do toho nového všechno, co se ti nedostalo v tom minulém. Měli bychom oslavovat příchod nového. Všeho nového, i když mi to nahání strach. Můžeš najít to, co ti už dlouho chybí. Všechno, co nám ty minulé roky upíraly.

A možná, že oslavujeme všechny, kteří nám zkřížili naši cestu. Ti všichni, které jsme potkali, ti vlastně mění naše životy, jakkoliv. V poslední prosincový den, večer, můžeme oslavit příchod těch všech přátel. A všech nových, kteří mají v plánu, ačkoliv o tom ještě neví, přijít až k nám..

Mám jen jedno přání... Objevit v sobě člověka, který by se více usmíval na svět. A trochu toho milého, vřelého obejmutí.

Proto oslavovat příchod nového roku a přát si to, co se nám nedostalo ve chvílích minulých.

Tak nevím..

Jak složitá situace je, říct někomu, že Vám není lhostejný. Strach ze ztráty přátelství, ze zesměšnění se, ze zklamání. Možná že není dobré poslouchat strach, ale řídit se vlastním úsudkem, že to, co chcete sdělit, je to, co potřebujete sdělit. Protože je to to nejdůležitější v tuto chvíli, co máte.

Máte pár slov, která mohou toho druhé zahřát. Nebo také vyplašit, urazit. Slova se dotýkají nás obou. Jen je správně zvolit, dodat intonaci hlasu, nebojácnost a trochu té přímosti. Obrnit se odvahou, optimismem, přátelského pohledu na věc.

A co když ten druhý nesdílí stejné nadšení? Přátelství končí? Pokud jste oba dobří přátelé, vezmete jakoukoliv odpověď. Protože, těch pár slov snad nemůže pokazit přátelství. Slova jsou odvážná a člověk se člověku obnažuje (obrazně samozřejmě).

Dát najevo své city, i kdyby byly jednostranné, chce dostatek kuráže. Kterou asi ještě stále nemám. Neumím se kulantně zeptat: "Tak co, jak to mezi námi vlastně je?"

Stále se držím svého motta, že přátelství je to nejcennější, co můžeme ztratit, nikoliv láska, ale přátelství.

Tak nevím..

Úsměv od srdce

Chci ukázat ti svět.
Prstem bloudit po mapách.
Na glóbu najít nejtajnější místa života.
Kde ani nahota duše není vulgární.

Chci ukázat ti život.
Bloudit v myšlenkách.
Radost rozdávat po hrstech.
A s úsměvem vítat nové zítřky.

Jen ten úsměv mi schází.
Vrať mi jej společně se srdcem.
Se srdcem, které si vypůjčím..

Trochu ticha..

Spousta myšlenek,

artikulace nesmělá,

slova co derou se ven.

-

Pusa filtruje.

To jsem já,

celá zasněná.

Když spolu jdem.

-

Mysl flirtuje.

Spousta slov

a žádné kloudné není,

to pocit tísně

volá za tebou.

V šeru večera..

A tak se stále za něčím ženeme.

Ať je to bohatství, ze kterého si můžeme dovolit vše. Ať je to studium v příštích letech, plnění všelikých úkolů, nesmyslných seminárních prací, ze kterých vznikají nová a "dosud neprobádaná" veledíla. Ať to jsou diplomové práce. Plýtváme papírem a našim vzácným časem.

A k čemu to?!

Že si ministerstvo usmyslilo, že potřebujeme určitý druh papíru k vykonávání dané profese? A proč to?! Copak nestačí, že se dobrovolně zavíráme s takovým velkým počtem dětí a dospívajících výrostků do jediné budovy a máme je na starosti 8 - 9 hodin denně?

Copak nestačí, že se do nich snažíme vtlouct (většinou "hravou formou") vědění, bez kterého by spokojeně žili dál? A výmluvy typu - nemůžu toto splniti, protože nemám hudební nadání.. to jsou kecy, které nás postupem času nudí.. Nemůžu splnit..

Nemůžu splnit podmínky, nastavené ministerstvem, vládou, tímto státem, které by mi umožnily dělat to, co chci a co mě baví.. Postupně mě to bavit přestává..

Stále se ženeme..

A tohle hnání se za něčím, mě dohání k šílenství..