Poslední prosinec

Ptal ses, co se vlastně oslavuje v poslední prosincový den. Říkal jsi, že nevidíš důvod, proč oslavovat konec roku a opíjet se. Že se můžeš opít, kterýkoliv jiný večer nebo den. To máš pravdu. Lidstvo to pojalo poněkud zvláštně. Nájezdy na supermarkety, nabrat plný koš všeho možného, hlavně alkoholu a brambůrek - abychom měli všeho dostatek... Ale to není všechno. 

Oslavovat je CO. Nevím, jestli by se měl oslavovat konec roku. A možná, že právě ten konec starého roku přináší do toho nového všechno, co se ti nedostalo v tom minulém. Měli bychom oslavovat příchod nového. Všeho nového, i když mi to nahání strach. Můžeš najít to, co ti už dlouho chybí. Všechno, co nám ty minulé roky upíraly.

A možná, že oslavujeme všechny, kteří nám zkřížili naši cestu. Ti všichni, které jsme potkali, ti vlastně mění naše životy, jakkoliv. V poslední prosincový den, večer, můžeme oslavit příchod těch všech přátel. A všech nových, kteří mají v plánu, ačkoliv o tom ještě neví, přijít až k nám..

Mám jen jedno přání... Objevit v sobě člověka, který by se více usmíval na svět. A trochu toho milého, vřelého obejmutí.

Proto oslavovat příchod nového roku a přát si to, co se nám nedostalo ve chvílích minulých.

Tak nevím..

Jak složitá situace je, říct někomu, že Vám není lhostejný. Strach ze ztráty přátelství, ze zesměšnění se, ze zklamání. Možná že není dobré poslouchat strach, ale řídit se vlastním úsudkem, že to, co chcete sdělit, je to, co potřebujete sdělit. Protože je to to nejdůležitější v tuto chvíli, co máte.

Máte pár slov, která mohou toho druhé zahřát. Nebo také vyplašit, urazit. Slova se dotýkají nás obou. Jen je správně zvolit, dodat intonaci hlasu, nebojácnost a trochu té přímosti. Obrnit se odvahou, optimismem, přátelského pohledu na věc.

A co když ten druhý nesdílí stejné nadšení? Přátelství končí? Pokud jste oba dobří přátelé, vezmete jakoukoliv odpověď. Protože, těch pár slov snad nemůže pokazit přátelství. Slova jsou odvážná a člověk se člověku obnažuje (obrazně samozřejmě).

Dát najevo své city, i kdyby byly jednostranné, chce dostatek kuráže. Kterou asi ještě stále nemám. Neumím se kulantně zeptat: "Tak co, jak to mezi námi vlastně je?"

Stále se držím svého motta, že přátelství je to nejcennější, co můžeme ztratit, nikoliv láska, ale přátelství.

Tak nevím..

Úsměv od srdce

Chci ukázat ti svět.
Prstem bloudit po mapách.
Na glóbu najít nejtajnější místa života.
Kde ani nahota duše není vulgární.

Chci ukázat ti život.
Bloudit v myšlenkách.
Radost rozdávat po hrstech.
A s úsměvem vítat nové zítřky.

Jen ten úsměv mi schází.
Vrať mi jej společně se srdcem.
Se srdcem, které si vypůjčím..

Trochu ticha..

Spousta myšlenek,

artikulace nesmělá,

slova co derou se ven.

-

Pusa filtruje.

To jsem já,

celá zasněná.

Když spolu jdem.

-

Mysl flirtuje.

Spousta slov

a žádné kloudné není,

to pocit tísně

volá za tebou.

V šeru večera..

A tak se stále za něčím ženeme.

Ať je to bohatství, ze kterého si můžeme dovolit vše. Ať je to studium v příštích letech, plnění všelikých úkolů, nesmyslných seminárních prací, ze kterých vznikají nová a "dosud neprobádaná" veledíla. Ať to jsou diplomové práce. Plýtváme papírem a našim vzácným časem.

A k čemu to?!

Že si ministerstvo usmyslilo, že potřebujeme určitý druh papíru k vykonávání dané profese? A proč to?! Copak nestačí, že se dobrovolně zavíráme s takovým velkým počtem dětí a dospívajících výrostků do jediné budovy a máme je na starosti 8 - 9 hodin denně?

Copak nestačí, že se do nich snažíme vtlouct (většinou "hravou formou") vědění, bez kterého by spokojeně žili dál? A výmluvy typu - nemůžu toto splniti, protože nemám hudební nadání.. to jsou kecy, které nás postupem času nudí.. Nemůžu splnit..

Nemůžu splnit podmínky, nastavené ministerstvem, vládou, tímto státem, které by mi umožnily dělat to, co chci a co mě baví.. Postupně mě to bavit přestává..

Stále se ženeme..

A tohle hnání se za něčím, mě dohání k šílenství..

Zahlcuji a nemůžu s tím přestat.

Zahlcuji. A vím to.

Většinou tehdy, jsem-li v nějakém nepříjemné, nebo příjemném rozpoložení. Zahlcuji a nelíbí se mi to. Vždy si řeknu, že už stačí počet zpráv, které za den pošlu, ale vždy se naskytne nějaký argument, kterým bych poslední zprávu přebila. Protože se mi zdá po chvilce nějaká čudná.

Zahlcuji. Třeba jako dnes ráno.

Kdy jsem se chtěla objednat k lékaři, aby mi vystavil neschopenku, ale protože měli napilno, jedu až zítra. Tak jsem se oblékla a vydala se do práce, přece nebudu jen tak ležet doma v posteli a potit se, když na to nemám ani papír. Těsně před prací mě naložila mamka do auta a zakázala mi tam jít. Ještě že ji mám. Projel jsi kolem na poslední chvíli. Ani kývnout hlavou jsem nestačila. Měla jsem zatopené slzavé údolí. Marný boj s blbstvím a pocit zmaru.

Několik týdnů si lámu hlavu nad tím, zda jsme oba tak zpomalení, nesmělí nebo nám to prostě nedochází. Mám za to, že oběma je dobře s tím druhým. Nebo si jen mylně vykládám tvou "náklonnost", návštěvy na konci pracovního dne. Bezprostřední ochotu, druhému cokoliv dát, nabídnout. Podat pomocnou ruku. I když je to dost jednostranné - hlavně ode mě - neznamená to, že ten druhý o to stojí? Nabízím toho asi až moc. Neumím být nebo se dělat nedostupnou. Jsem zatraceně snadno dostupná a to mě štve taky. Jsem tak čitelná. Že si toho museli už všimnout všichni kolem. Lámu si hlavu nad tím, zda jsme opravdu jen kolegové, nebo je to přátelství o něčem jiném, větším. A kdo z nás dvou se zeptá nebo udělá ten první krok? A co když to tak vůbec není a já jen zahlcuji na nesprávném místě. Na jednu stranu mi vyhovuje, kde se teď nacházíme, na druhou stranu mě to lehce ubijí a já zahlcuji. V domnění, že je vše OK, ale zahlcování může otupovat..

Po dlouhé době cítím podporu někoho jiného než kolegyň a kamarádek. Je to milé a příjemné. Navíc se mi dny v práci vždy projasní. Občas mám nutkání tě obejmout, když vidím, jak jsi ztracený a naštvaný ze zmaru, který se ti vrací. Nevím, co pozitivního ti říct, aby se ti vyjasnil obličej a tys nasadil ten svůj vyrovnaný úsměv. Mrzí mě to. Vím, že toho máš mnoho k řešení, možná víc než já, ale otázky se mi v hlavě množí a já je marně zaháním. Vím, že někoho dalšího k životu potřebuji. A potřebuji ho čím dál, tím víc. Jen nevím, zda budu umět žít s někým dalším. Aniž bych jej omezovala a on omezoval mě. Tři roky jsem to zvládala sama...co teď?

Možná se tím ospravedlňuji za své zahlcování. Zahlcuji tehdy, jsem-li v dobrém nebo špatném rozmaru.

Zahlcuji, vím, a nenávidím to.

A to mě děsí

Když člověk nabízí, jak dlouho mu ta snaha vydrží? Pokaždé se setká s odmítnutím. Ať je to odmítnutí  upřímnější, sebe slušnější, opodstatněné. Stále je to odmítnutí.

Z počátku, když člověk nabízí málo, jen trošinku, odmítnutí vezmeme s nadhledem. Ale jak vzít odmítnutí, když se zapleteme do času tak, že nevíme, jak z něj vyjít a přitom chceme být těmi na koni. Přestaneme nabízet? Zahořkneme? Se zdřevěnělým jazykem se budeme ptát na počasí a na to, jak se ostatní mají.. A stojí nám ta starost vůbec za to?

Občas si říkám, že nemůžu do nekonečna aktivně nabízet pomocnou ruku. Ne tehdy, když ji několikrát odmítnou. Ale někde hluboko v sobě (asi je to tím mým štírem) nalézám sílu a chuť nabídnutou ruku podat a propůjčit. Občas pociťuji nedostatek energie a hledám onu nápomocnou ruku a její obejmutí kolem ramen, ale ona se někde skrývá. Bohužel pro mě, asi..

Copak ještě dnes existuje nesmělost, která brání vaším rukám se nabídnout?

Nabízím, i když se tisíckrát zařeknu, že už tu hloupost neudělám. Čím víc nabízím, tím jsem otevřenější světu.. Tím víc jsem zranitelnější.

A tenhle fakt mě děsí.

Věříme..

Spoustu slov, která říct chci,

však nevím, jak zformulovat do vět.

Pohled prý stačí, ale nevím,

jestli stačí i nám.

Na tu noc vzpomínám

kdy seděla jsem vedle,

a přemýšlela, zda smím,

a není-li to moc troufalé..

Nakonec jsem odešla

bez ohlédnutí.

Druhý den čekání

na přátelské mrknutí.

Však oba nejisti

pohlédli jsme na sebe.
A jen tiché ahoj
řekli si.

Ale víme.. Věříme..

v toho druhého.

V sebe..

Vlci v nás

Ve ztichlém lese
my dva proti sobě.
Můj černý vlk lek´se
toho bílého v tobě.

Spolu pak duet
vyli teskně..

Jak to je?

Nemůžeme si za to své NEblaho sami? Jestliže se obklopujeme lidmi, o kterých si myslíme, že nám naplňují svým bytím život a ono to tak není, nenutí nás tenhle sebeklam utápět se v samotě běžných dní?

Není snadnější žít život tak, jak vám přijde na ruku? Proč čekáme, že si oni, ti pro nás "prý" důležití, udělají čas, obejmou nás a řeknou, jak je jim s námi dobře. Není to zbytečné plýtvání sil, energie a času?

A pokazíme sami tohle "prý" přátelství tím, když to těm druhým řekneme? Dáme jim najevo, že nám s nimi je dobře a dokonce moc, že se konečně umíme s někým od srdce zasmát a čas - ten drahocenný čas se zastaví a čeká na nás, až si užijeme tu dokonalou chvíli. A pak? Pak se zase rozejde. Ten čas.

Proč ale nenajdeme sílu sdělovat vše, co si myslíme a tak, jak to cítíme? Necháme plno slov za potutelným nebo i vřelým úsměvem. Duše v nás řve, chrlí slova, kterými bychom rádi lidi kolem sebe zasypali. Povětšinou jsou to slova pěkná, hřejivá. Občas se stane, že se promění ve stoku.. podle toho, kdo se vám připlete do cesty. Však vy, s úsměvem na tváři, pokud se vám jej podaří vykouzlit, projdete kolem a neřeknete nic nebo jen málo z toho všeho - to přijatelné, neutrální..

Můžeme vůbec nějak ohrozit bytí těchto lidí v blízkosti naší osoby?

Dokud mi necuká oko - jsem v pohodě

To už pár dní tvrdit nemůžu. První záškuby se objevily v pondělí. Nejsou pravidelné, ale vím o nich. Je to nepříjemné. Celé mé JÁ mi dává najevo, že bych měla ubrat. Ale já tvrdohlavě jdu dál proti zdi. Záškub sem a záškub tam..nic s tím nenadělám.

OMYL!

Pohrávám si s myšlenkou, že si vezmu dovolenou. Přestože finance schází. Energie ubývá a nedoplňuje se. Nejspíš málo pozitivně nabíjejících zážitků.

Takže měním své tvrzení:

"Dokud mi necukají obě oči - jsem v pohodě."

A proč to všechno..

Můžeme se spokojit s tím co máme? Není to běh na dlouhou trať bez znalosti terénu a překážek, kdy se nám nemusí vyplatit jakákoliv ochota vůči ostatním lidem? Není škoda, že nám starší nebo zkušenější kolegové nepředají to, co je osvědčené? Proč se lidé musí "trápit" nad tím, co už jiní objevili? Ve výsledku je to jen zbytečné plýtvání energií někde, kde to není vůbec potřeba. 

Můžeme se spokojit s tím co máme? Nepotřebujeme další "know how", abychom správně žili náš život. A co je vlastně správné? Máme se životem nechat provést nebo jej probojovat až k jeho konci? Nebylo by jednodušší spojit síly a s úsměvem dojít na rozcestí, společně se rozhodnout, co dál? Proč se trápit jako jednotlivec, když můžeme sdílet své potřeby, strachy, starosti, ale i radosti a dobrý pocit jen z určité situace..

A proč to všechno?

Stáda mocí hnána?

My, co stojíme před stádem,
prý oplýváme velkým darem.
Rozvinout duši bečících ovcí,
které sápají se po ovoci,
bez snahy a píle získaném.

Možná, že chceme mnoho
od stáda halasných bytostí.
Možná že chceme mnoho,
když tasíme se se ctností
a diskuzi o ničem rozvíříme v prach.

My, stojící před stádem,
trpíme tím velkým darem,
střídat stáda - čtyři, pět,
tak rychle, jak chce po nás svět,
bez hodnot a kvalit..

Chcete více pravdy nalít....?

ASI NAD VŠÍM MOC PŘEMÝŠLÍM.....

Bojíme se..

Bojíme se otevřít svá srdce novým lidem. Možná proto, že ran jsme získali už mnoho a další bychom neunesli. Možná proto, že říct "mám tě rád" je obtížnější než by se čekalo. A přesto je to tak jednoduché..
Sdílet s druhým čas, protože je vám s ním dobře. Mít tolik věcí na srdci, ale jazyk vám neposlouží ke sdělení všeho. Možná pohledy stačí. Vždyť oči jsou branou k duši, a pokud se dorozumí dvoje oči, dorozumí se i dvě duše..Těla přijdou k hotovému..
Byli vychováváni jako čestní lidé, kteří jsou šlechetní natolik, že nedokáží o ostatních přemýšlet negativně. Jsme ti, kteří doufají, že v každém je něco dobrého. Zavíráme oči před zlem, ne proto, že bychom se ho báli, ale proto, že chceme prokouknout k dobru, které se vzadu krčí..
Pozorujeme dění kolem nás. Introvertní já si povídá samo pro sebe, samo se sebou..a je nám tak dobře. Ale občas potřebujeme to druhé, extrovertní, abychom otevřeli srdce někomu dalšímu. A je to obtížné..

Ctnostní rytíři, ještě nevymřeli, ale mají namále. Přijít o ně by byla obrovská škoda. Zvlášť pro nás, ctnostné dámy, které mají (naštěstí) už ostřejší lokty..

Přesto se bojíme.. A proč vlastně?

ANO..

Zjišťuji, že bez některých lidí dokážu žít naprosto pohodově a bezstarostně..

Ta cesta je cíl!

Jsem. Jsem srab. Nebo jen hodnotím věci nanejvýš rychle. Dnešní výlet do Prahy byl zbytečnou cestou. Možná. Možná, že právě ta cesta byla pro mě důležitá. Měla jsem být na jeden a půl hodiny dlouhé diskuzi. Dojela jsem na místo. Ale.. ALE! Musím tam být?

Jsem. Jsem možná srab, ale právě ta cesta byla pro mne přínosná. Prošla jsem kolem školy dál. Táhlo mě to na Vyšehrad. I když nebylo krásné počasí (lilo jak z konve), musela jsem jít dál. Z pod deštníku pozorovala jsem plačící Prahu. Bylo mi tak nějak jinak. Krásně. Nebýt svázána pravidly, povinnostmi, tím, co by se mělo a slušelo. Užívala jsem si dešťový okamžik a moc volby.

A právě ta cesta tam a zpět byla dnešním cílem. Zjistila jsem, že se slovíčky "square" a "hospital" a hlavně pomocí svých rukou, se domluvím taky a dokonce pošlu správným směrem ruské turisty.. Ta cesta tam a zpět mi otevřela oči. Lpím na něčem, co mě netěší. Utrácím drahocenný čas života někde, kde to nikdo nedocení. Baví mne to stále? Chci vzdělávat nevzdělavatelné? Nebylo by mi lépe někde v horách s kozou v chlívku a bylinkami pod oknem roubenky?

Možná jsem srab, ale jsem na sebe hrdá, že jsem se dokázala oprostit od okolního světa a s drahokamem v dlani, jsem se dívala do koruny Kaštanu.

Podzimní..

Pohladit listem vodu labskou,
ta už podzimem voní,
doplout proti větru pod most snů,
vracet se cestou,
kde slunce s nebem se snoubí
s láskou
k červánkům..

Co mě čeká..

Sbalený batůžek u dveří čeká,
zítřejší budoucnost stále mě leká.

Kam mě zavedou
toulavé boty,
možná,
rovnou za nosem,
kde lišky dávají dobrou noc
nebo kousek dál,
kam chodíváš
pro své noty
a hraješ písně smutné moc.

Snad pro tiché bloudění tuláka
co ho dálka v noci po staletí láká.
Snad pro mě..

Jdou nocí

Jdou, nocí laně jdou,
k řece pít.
Jdou, a smutné jsou,
ty musíš s nimi jít.

Za dobrodružstvím pravým,
co ti vždycky vadí,
za vodou klidnou, věrnou,
smutkem věčně černou - netušíš.

Jdou, laně nocí jdou
k řece pít.
Jdou, za vodou svou živou
jdou pít.

Jako tažní ptáci,
co na zimu se vrací.
Jdeš s nimi cestou rovnou,
vrány oči klovou - nevidíš.

Samotu nepřebereš..

Skrýváme v sobě mnoho před světem, před kamarády a přáteli. Jen sami se sebou válčíme a nepřiznáme si, že to skutečně děláme. Naše city klamou ponejvíce nás. Domníváme se, že člověk, kterého máme před sebou, je náš vyvolený princ, určený osudem nebo čímkoliv vyšším (je-li něco vyššího) a upínáme se k němu. Aniž by o nás věděl. Přehlíží, nebo spíš si ani nevšimne, šedou myš sedící na schodech, která usrkávajíc Jamesona z plastikového pohárku rozhlíží se po tmě kolem.

Jak obtížný život mají proslavení? Mají jej obtížnější než my, krásně neznámí, schování ve své ulitě anonymity? A chtěl by se někdy "obyčejný" člověk proslavit? Každému jde o jeho štěstí, někdy i o štěstí těch druhých. A je jedno, zda se proslaví ve svém městečku, okresu, kraji, republice nebo celosvětově. Nejvíce si však ceníme lidí ve svém okolí, kteří nás pochválí. Řeknou nám těch pár krásných slov "seš prostě šikovnej", "mám z tebe radost" a nebo neříkají nic, jen obejmou, nebo se podívají tím svým vědoucím pohledem a dotyčného "proslaveného" tenhle pohled krásně zahřeje u srdce. Protože ví, že to, co dělá, dělá dobře.

Nějakou dobu toto ocenění jednotlivce hřeje, ale přijde čas, kdy se bude chtít podělit o své úspěchy, problémy, starosti a radosti s někým dalším, bližším než jsou všichni blízcí. Kde ale takového člověka najít. Přebíráme z lidí kolem, až často zůstáváme sami. Sami ve svém bytě vpíjíme se do bílého stropu a jen si řekneme: "Sakra, den byl krásný, ale co teď?" Mrkneme do prázdné ledničky, občas vytáhneme láhev piva, schroupeme tvrdou kůrku okoraného krajíce, přečteme emaily, smažeme nechtěné žádosti o přátelství a jdeme spát. Sami.

Člověk chce mít někoho, komu se může stulit do náruče a v klubíčku sdílet přítomnost..

Jediná s důvěrou v Každého

Ačkoliv mám prázdniny, jsem unavená. Jsem unavená. Brát neustále ohled na druhé. Aby jim náhodou neublížilo to, co dělám, nebo co jsem kdy udělala. Nebaví mě to. To snad po mně nikdo nemůže chtít. Být tam, kde být nemám; hlavně to nikomu nevyžvanit. Každý má právo volby.

Pokud ten Každý nechce být tam, kde se nachází nebo nacházel - vždy se mohl rozhodnout jinak. Nevím, potom, proč by mi měl ten někdo vyčítat (třeba v tichosti), že byl někdy někde, kde být neměl - tedy teď to hodnotí jako špatné rozhodnutí. Nemám sílu brát zodpovědnost za něj. Stejně tak mě nebaví být druhou, třetí, pátou, kdoví kolikátou..

Chtěla bych být tou jedinou, která se dozví mnoho věcí o Každém a Každý ví, že se o ni může opřít, pokud je ve špatný čas na špatném místě. Tou jedinou, která se může hněvat, má-li důvod. Jediná, která se strachuje a přitom nechává Každého volně dýchat. Jediná s důvěrou v Každého.

Chtěla bych být kamarádkou v plném smyslu slova, vědět a být věděna..

Dneska jsem četla na knize obličejů (čti fejsbůk) jeden pěkný citát:

"Jdi svou cestou, když s Tebou chce někdo jít, půjde, ale nečekej na něj..

.. a když s Tebou nepůjde, neohlížej se, nevyplatí se to..

..Na cestě potkáš někoho jiného, kdo s Tebou půjde rád.."

Začínám svou cestu (už po několikáté), ale někde jsem četla (já vůbec toho čtu hodně), že nejdůležitější je ZAČÍNAT VŽDY OD ZAČÁTKU :o)

..Takže čaj v šálku, čistý papír a propiska s plnou náplní..mí kamarádi na cestě..

Miluji a strachuju se..

Jak ráda byla bych protivná. Jak ráda řekla bych všechno z plných plic. Ani nitka by nezůstala suchá. Štve mě toho tolik a zároveň mi imponují vlastnosti a věci, které bych jinak odsoudila. Je toho toliko společného a přesto rozdílní jsme. Tak ráda bych vypověděla, že to, co mě rmoutí, má mnoho příčin v mlčení a naopak. Bráním se sama sobě. a.. Přesto se sebou válčím. Jsem plná protikladů. Tvářím se a cítím rozdílné věci. 

Slova ale nelžou..

Jsem rozmrzelá, navenek se ovládám, uvnitř však běsním. Tak ráda bych ničila věci kolem sebe, ale já jen tiše se sklopenou hlavou projdu..  Projevy typického štíra. Když něco konečně dělám - dělám to naplno.

V minulých životech jsem musela být chlap, neb si potřebuji dokázat, že vše zvládnu SAMA. Nesmím se divit - že i žít dokážu sama. Tak ráda bych našla svou druhou polovinu duše - tu veselejší, která by opečovávala tu mou, melancholickou..

Tolikrát jsem se spálila, ale mé nepoučitelné srdce, zase nahlíží do ohně. Je připraveno dát se celé, jak to má ve zvyku. Však duši, tu hloupou, melancholickou, ustaranou duši neposlouchá. Teď však připraveno na proslov, vyhlíží vhodnou chvíli. Ví, že je to jediná poslední šance, kdy může ukázat samo sebe v celé své kráse, než bude opět zraněno.

Varuji jej (srdce) po několikáté, že nemůže jít do boje pokaždé. Že někdy přece může zůstat doma, nemusí hned vpadnout při prvním zatřepetání. Už už se tvářilo - že přece VÍ, ale dnes.. rozohnilo se, možná že se trochu opálilo od žáru mého vnitřního ohně. A mé hloupé, otevřené srdce dál nabízí se všanc, i když není úplně vidět.. 

Ale duše ví.. Ta moje milá duše, která se občas scvrkne do zrnka prachu, je moudrá. Často mě překvapuje, kolik toho ví. Mnohokrát mě varovala, já ji však neposlouchala. Možná je na čase dát jí za pravdu a srdce potrestat.

Možná je na čase nespoléhat se na plané sliby a odetnout se od těch, co si myslí, že nevím. Ale já vím. Vím toho víc, než bych měla a chtěla..

Miluji a nenávidím..

Touha - mít k někomu tak blízko, že slov netřeba, aby ten druhý věděl...

Být v tichosti,
třeba půl dne.
Ten druhý ví,
že srdce
z cesty neuhne.

S kuwapani v šálku
a stínem na svém dně,
objevuji poklady..

Duše neklidné.

Je toho tolik, ale nebýt závislou - to je úkol, kterého se chci zhostit.
Trochu obtížnější, ale já to zvládnu.
Doufám.
Nebýt závislá na nikom.
Nepouštět si nic a nikoho k tělu - asi jediná kvalitní strategie, jak se dostat sama k sobě.
Nebýt klamána a neklamat.
Přijímat pouze skutečnost, že to co je, za chvilku nebude.
Pomíjivost.
Přítomnost.
Samota.
Společnost.
Být sama?
..

Divadelní láska..

Možná, že lžu si trochu do kapsy

Ale ta jiskra tam byla

Sál potemnělý byl

A ty se svou kytarou

Zpíval´s jeden love song

Nevím, jestli z jeviště byl pohled přímý

Ale vpíjela jsem se do míst pod obočím

A hle jiskřičky, které se zablýskly

Pak uhnout pohledem

To jsem celá já, nesmělá

S úsměvem na tváři

Hledala jsem další herce

Však tys byl jako maják

Oči Tě vyhledaly samy od sebe

A Ty? Pohled jsi mi vrátil

Taktéž s koutkem zvednutým

Ta písnička nebyla ve hře

Byla pro mě určená

A přes tu tmu - já..červenala jsem se

Trochu třásla se mi kolena

Možná, že o přestávce

Najdeme se v davu

Ale ne, to je bláhovost

To nelze, když mám skloněnou hlavu

A v tichosti si sním..

Poslední kovboj

Tak snadno vysním si zítřejší den
Tak snadno, že ani "hyjé" nestihneš
Se stéblem v koutku
Drnkáš na struny sladkého dřeva

S kloboukem na stranu
Pohledem upřeným na mě
Blížíš se rozvážným krokem
Slyším klapot Tvých okovaných bot

Tak lehce vznášíme se
V oparu mlžného rána
Dnes horko bude
My však v kabátech čekáme na noc

A pak, až otevřu oči
Uslyším jen poslední kovové éčko
Které tvá nepřítomnost rozeznívá
Tak lehce, snadno

Preclík a med

Prý svá záda..
Zrcadlo ti stavím!
Divíš se?
Já nikoliv
Ten pohled znám

Za lásku prázdno
K preclíku med
Vím, zdá se
Podivným
Ten moment noci

Kdy budíš se ze sna
Do mé
Zkreslené reality..

Přistihla jsem se, jak přemýšlím nad minulou přítomností budoucího okamžiku. Tak nějak známě prázdno je. Stále přemýšlím nad tím, co budu dělat, až vyrostu. A že se mi růst nechce, mám alespoň čas k přemýšlení.

Chtěla jsem si dojít koupit láhev polosladkého bílého, ale s pohledem sedm pater pod sebe, jsem si rozmyslela alkoholický nápad.

S výhledem na svatého Bartoloměje a s myšlenkami na Buddhu v každém z nás, stále hledám to kouzlo, které se mi ale VŮBEC kouzelné nezdá. Ba vypadá dokonce strašidelně, až se mi z něj nitro stahuje do sebe. A dušička je menší než zrnko prachu. Nevím, o čem byla řeč, ale bylo mi to nepříjemné. Nedokážu si tu myšlenku ani připustit, proto ji radši pudím z hlavy ven. Je to neskutečné.. Jak člověku záleží na člověku.

Tak neskutečné jako umět hrát na struny slunce, které se prodírají skrz kmeny smrků v jarně probuzeném lese..

Vstřebávám možnou ztrátu a hledám v ní kouzlo..
Moc mi to ale nejde..

Lehká vůně nocí se line,
to vůně květů právě rozvité magnolie..

Když je mi mizerně, pobrukuju si neznámé melodie.

Mám pocit, že mě chybí značná část. Chodím, jak "tělo bez duše" a marně si lámu hlavu nad tím, čemu se věnovat, aby mě to těšilo. Nutkání udělat něco, co bude pro všechny a zároveň mě to bude maximálně těšit, ale stále nevím, co by to mělo být. Den ode dne jsem nerudnější a vytáčí mě kde jaká maličkost. Vím, že potřebuju zvolnit, že je toho moc (i když toho zas až tak moc nedělám alespoň z mého pohledu), ale moje JÁ toho mám už dost. Možná až přespříliš. Chybí mi náklonnost lidí, přestože těch, co se ke mně naklánějí není málo. Možná i občasná samota vhání mi slzy do očí, ale hned chmury přecházejí, když si vzpomenu, co jsem za ten den potkala známých a milých tváří. Velké množství tváří míjím, radši je ani nezkoumám, upírám zrak pod nohy, pohledem se vpíjím do kostek chodníku, do asfaltového povrchu silnice a bílých pruhů zeber. Nemám sílu vzhlédnout do korun stromů, ve kterých začínají prozpěvovat ptáci své jarní písně.

Poslední dobou si často pobrukuju neznámé melodie. Vyzkoumala jsem, že je to vždy v situacích, kdy mi je teskno, ouzko a které mi jsou značně nepříjemné, ve kterých se zkrátka necítím. Přistihla jsem se, že si pobrukuju melodie i při výuce a to už asi není zrovna nejlepší.

Vnitřní neklid u mě pomalu přerůstá do stavu, kdy bych nejradši řvala samou duševní bolestí do celýho světa, jak je to všechno na nic. Ale nedělám to. Nebolí mě to natolik, abych tak činila. Ale ta chvíle se blíží..Možná že se blíží s jarem. A přitom  mám JARO tak ráda...
S málou v ruce a čínskou mincí na krku vzhlížím k novým zítřkům, s nadějí, že budou lepší než dnešní dny..

..k ostatním světům..

Slepým krokem jdu. Rovně, vpravo a vlevo, ale jdu.

Nic nevidím, mám pocit, že nic už nesvedu.

..

Hluchým pohybem poslouchám ozvěnu své kratší nohy,

vlasy mi vlají zvesela

a zakrývají výhled na polobohy s tváří anjela.

..

Promlouvám ke květinám neslyšně,

že mi vůbec nerozumí,

květy tváří se poněkud přepyšně,

přitom naslouchám, jak jen umím.

..

Nechápu, proč je tohle zelená,

co tohle slovo znamená.

Proč se na mě lidi mračí,

když něco trochu zaonačím.

..

Jedině hmat, ten mě nikdy nesplete,

dovede mě pod peřinu

a řekne, už se vyspěte.

Slzy se mi z oka řinou

mám výraz malého - šťastného dítěte.

Pohladit křídel pár..

Jeden krok sami, druhý hned spolu,

dívat se na nebe, pak zase dolů.

To je to jediné, co bych teď chtěla,

dívat se klidně, studovat anděla.

Od palců nahoru, pohladit křídel pár

cítit se tak lehce jako vítr - král.

Pohladit dlaň, loket a ramena,

vlasy Ti končí tam, kde máš kolena.

Zkrať si je, přijdeš o perutě tak,

neboj, budeš volný jako pták.

Zbavím tě tíhy té, vezmu tvá křídla

měníš se na koně, tmavne ti hříva.

Teď jsi vítr - král, co pořád spěchá

ten, kdo mě v oblacích nechá.

Jeden krok spolu, druhý pak sami

dívat se na nebe, na hvězdy nad námi.