Snový přítel...

Občas je dobré snít.

Vracím se tak do dětského a bezstarostného žití..

Poslední dobou mívám docela často jeden sen. Pokaždé potkávám jeho. Hraje mi na kytaru pro krásný a ničím nerušený spánek. Vždy vyslechne mou smutnou duši, pohladí bolístka a utře slzu. Lezeme spolu po stromech, chodíme po kopcích a hledáme krásná místa v přírodě na odpočinek a lenošení. Je mi s ním vždycky moc dobře, cítím se sama sebou a vím, že mu můžu říct všechno, co mě trápí nebo naopak těší. Vždy to umí patřičně ocenit. Mám ho ráda. Je to přítel, kterého asi v životě nepotkám, ale možná že snad ano, někdy příště...třeba... Už se těším, až mě bude opět vítat s kytarou v ruce a úsměvem na tváři..

Pár slov do tmy mé smutné duše..

Rytíři z dob dávných

na koních k nám jedou.

Cinkání, šermování,

středověk k nám vedou.

Drátěný košile,

rytíř se zběsile na protivníka žene.

Mečem se ohání,

klání se naklání,

strach ho pomalu bere!

Tvůj milý úsměv znám,

i tu tajemnou vůni.

Co chceš - to Ti dám!

Topím se v Tobě - jak v tůni..

Jen lněný košile,

rytíř se zběsile na dalšího žene.

Mečem se ohání

a chladné kování

na kostech zebe..

Rytíři z dob dávných

na koních k nám jedou.

Cinkání, šermování,

středověk k nám dnes vedou...

Láska???

Lásko, co jsi zač?

Jsi snad poutník nebo snad

posel dobré naděje?

Než se člověk naděje,

vryješ se mu pod kůži

a řekneš – co si rač?

Pouhé slovo plné citu,

když člověk chce, jsi tu,

když ale nechce, zemřeš a pak..

nevím co dál, já nejsem pták

abych si odlétla na konec světa,

kde jsou jen krásná barevná světla

a znovu tě hledala, i ne, to nejsem já..

Jsi střed lidské přetvářky,

když chceš tak i já

ač nemám důvod na vytáčky,

odnesu vše co mám, jsem tvá..

..sbohem mé trápení..

Jak se člověku..

Jak se člověku usíná,

když člověk na něj myslí?

Tak, jako luně, když se usmívá,

když vyjde a je v listí.

Tak, jako motýl hledajíc kytku,

tak, jako chlapci,který miluje svou dívku.

Jak se člověku sní,

když člověk vedle něj spí?

Tak, jako skřivánkovi pějíc svou písničku,

tak, jako dítku, které mává sluníčku.

Jak se člověku vstává,

bez člověka, doteků do temného rána?

Asi jako slunci bez úsměvu,

jako matce,co je plna hněvu

na své dítko, kvůli sněhu, který roztál v síni.

Nejlepší je mít fakt dobrou tchýni..

Místo, na které ráda vzpomínám

Je mnoho míst, na která se ráda vracím a na která ráda vzpomínám, ale nejkrásnější místo je to, o němž se mi každou klidnou a krásnou noc zdá.Všude kolem mě je temná tma, klid a ticho..nic mě neruší ve snění.

Z ničeho nic stojím před mohutnou kovanou a bohatě zdobenou secesní bránou, natáhnu se na mosaznou kliku a za strašlivého skřípání se konečně otevře. Nádhera, kterou jsem viděla za ní se skoro nedá popsat. Pestrobarevní motýli jako baletky balancující na špičce se lehce pohybovali na teplém jarním vánku, nevynechali žádný květ růže, ibišku nebo větvičku tamaryšku obalenou drobnými růžovými kvítky.

Obloha tu není blankytná, ale jakási narůžovělá. Když se stmívá dostává nebe nachovou barvu. Ptáci přes den pějí své nejlepší a nejkrásnější písně, navečer přeladí na a moll a zpívají krasné a ještě krásnější melodie než kdy jindy, ovšem jsou plné bolesti a zármutku z loučení se sluncem. Jen zurčící potůček s vodou průzračnou jako křišťál a nejsladší, kterou plaché laně v noci pijí nejraději, zpívá tu svoji "čas plyne jako voda..jako voda". Snad dohoní slunce za kopcem, snad mu vypoví, jak po něm všichni smutní, jak se červánky srdceryvně loučí a jak se všichni těší až zase přivítají slunce koncertem C dur a budou šťastní, že je opět den.

Převeliké stromy stojící na svém staletém místě hrdě nosí vztyčenou korunu. Všem vévodí čtyři vzrostlé lípy, které svým blahodárným stínem dodávají pocestným a poutníkům místo pro odpočinek a načerpání sil na další jejich cestu. I já jsem jedna z nich, odpočívám ve stínu lípy a říkám si, jak je tady krásně. Sluníčko ohřívá tělo poutníkovo a zpěv slavíka potěší duši i srdce. A hle, pod sousední lípou sedí starý pán. Je mu už asi hodně let, je bělovlasý a stejně stříbrné nitky má i na své vrásčité tváři. Sedí opřený o mohutný kmen statného stromu a svůj slaměný klobouk odložil vedle sebe do trávy, má zavřené oči - asi nad něčím přemýšlí. Že by nad svým životem nebo nad hrami, které napsali s Voskovcem a které měly tak ohromný úspěch? Celý život jsem toužila se seznámit s panem Werichem, ale bohužel nám čas nepřál. Alespoň teď jej můžu kradmo po očku pozorovat jak krásně přemýšlí, jak je zadumaný. Ráda sedávám pod touto lípou, setkávám se tu s lidmi které jsem za jejich života nepoznala. Mnoho básníků si ke mně přisedlo. Přečetla jsme si jejich nejlepší verše, které tak jemně a s citem pohladily mou malinkou, možná ještě trochu dětskou, dušičku.

Krajina je lehce kopcovitá. Nejbližší vrch se honosí prastarým dubem, pod kterým Žižka kdysi rozmlouval se svými lidmi o boji. Je z něj rozhled. Tady se museli dobře kout pikle proti nepřátelům. Husité s Žižkou v čele viděli kolem sebe, kam jen oko dohlédlo. Měli vždy přesný plán, z které strany nechat spustit smrtící vozy naplněné kamením, aby ubránili tuto krásnou krajinu plnou přírodních skvostů.

Teď už jen v mlžném oparu podvečera vidím matné obrysy čtyř lip. Možná pod jednou z nich stále sedí pan Werich a přemýšlí proč je svět jaký je a proč lidé o svých nejkrásnějších místech na této planetě často jen sní.

Byl to jen sen..?

Nevím, jestli to byl "jen" sen nebo jestli to byla vize do budoucna, občas se mi stává, že mám dejavu..

Byla jarní noc, ještě docela chladná, zůstali jsme sami u ohně, všichni už šli spát. Hráls na kytaru ty nejkrásnější písničky, ty, co máme oba rádi, ty tři nejkrásnější mezi nimi. Občas jsme prohodili pár slov. Já jen mlčky poslouchala, jak ti běhaj prsty po strunách. Zbyli jsme u ohně jen my dva, Ty a já.

Třásla jsem se zimou, ale nechtěla jsem jít pryč, tys udělal něco, co bych od Tebe nečekala. Sedl sis blízko vedle mě a dal mi svou bundu, protestovala jsem, ale ty ses nade mě nahnul a dlouho sis mě prohlížel. Potom jsi mě políbil, jen tak lehce, jako když se motýl otře o okvětní plátky kvítku, a zeptal ses smutně: "Nezapomeneš na mě, viď?", ten tvůj smutný pohled, plný strachu, zklamání, ale také očekávání.., na ten nelze zapomenout. Opětovala jsem Ti polibek. Úsmál ses a vzal jsi do rukou kytaru a hrál jsi. Už ne jen tak, ale hrál jsi pro mě. Byla jsem opřená o Tebe a nechtěla jsem, aby tahle chvíle skončila.

Byla to krásná jarní noc, i když docela chladná. Dívali jsme se spolu na hvězdy, které tak nádherně zářily nad námi, v tu chvíli jsme byli oba tak šťastní a bezstarostní. Byla to poslední noc z našeho setkání na Moravě.

Nevím, jestli to byl "jen" sen a nebo pohled do budoucna..dejavu mívám velmi často...

Já INTROVERT..

Je večer, za osm minut deset...píšu si s kamarádem přes qip, je to jednoduché, nikdy jsem nevěřila, jak se snadno "rozpovídám" přes síť..já-introvert-bojovník s komunikací a s ostatními lidmi..tedy proti komunikaci nic nemám-ať je verbální či nonverbální-komunikace je dobrá věc, avšak ne pro nás introverty....pro nás, co se bojí se seznámit, ale když k tomu dojde......pusa nám nepřestane mlít....není nic snažšího než otevřít naše ústa a spustit ten proud nádherně zvídavých slovíček, moc rádi se vyptáváme do detajlů, sami také nic nezapřeme, potom nás sice dost bolí, že jsme na sebe opět pověděli, co jsme nechtěli říct a opět se uzavíráme do sebe.

Je to jakýsi nekonečný koloběh, kdy si ubližujeme sami sobě....všichni (tedy skoro všichni), co mě znají-nikdy by o mě neřekli, že jsem introvert...víte, lidé klamou, tělem, duší, gesty, slovem, vzezřením, přesvědčováním nebo jen pohledem..snaží se něco skrýt, ale vaše rentgenové pohledy vše prozkoumají, snažíte se jim vrýt pod kůži...introverti se právě tomuhle brání, je jim nepříjemné větší shromáždění lidí, třeba proto jezdím na větší akce typu čekatelský kurz, EliXír, ....snažím se zbourat tu stěnu, která mě drží od Vás, od těch bezvadných lidiček, se kterými je legrace a kterým se stejně jednou přiblížím natolik, že toho budu později litovat....ať už se uzavřu sama v sobě, nebo to dám najevo svou nemluvností a obvyklým pozorováním dění kolem sebe....jednou tu hrozně vysokou hradbu, s tajnými vchody mezi vás, zruším...jednou nezbudou ani základy a já se budu bezstarostně s vámi bavit.

Už se nebudu cítit cize, špatně, že se s někým seznamuji, ale nemyslete si, že přestanu mít nad sebou kontrolu.....ten panáček policajt co je ve vás tak vysoko, jak jen může být, ten nikdy nespí a spát nebude, třebaže je pár minut po desáté večerní a k tomu všemu mi hraje Traband, třebaže se poslechem této kapelky cítím blíž a blíž čekateláku, blíž těm všem podivným lidem, se kterými mě spojuje jedno přesvědčení, blíž všem, se kterými jsem se kdy seznámila...JSEM INTROVERT, to vím, ale se sklony k extrovertismu... nebojte, já to překonám..!

Láska???

..sebekritika?...nejlépe se kritizuje člověk sám, když
píše k Vám...

Snažíte se sebevíc..čas plyne jako voda v živém potůčku na jaře a ani si neuvědomujete jak rychle...ještě loni, jste vše vnímali jinak..ještě loni jste byli šťastní. Je jen málo věcí, které jsou stejné a stále Vás obklopují, ale jen Vy je nevnímáte tak, jako právě před rokem, kdy svázaní jste byli nesmírnou touhou a láskou k člověku, jenž pro Vás znamenal svět..

Ale všechno se může najednou změnit, kde je loňský sníh, a kde je ta vášeň? Ano stále ve Vás je, ale mnohem, mnohem menší a slabší...to Vy ji zraňujete, Vy ji děláte menší a méněcennou, to Vy, jen Vy...Ano nechcete si to připustit, ale je to tak...cožpak Vám už za to ta láska, kterou nosíte v srdci dlouhé roky, nestojí, myslíte, že by bylo lepší ji zavřít do truhly zapomnění a uchovat si jen ten krásný začátek namlouvání bez jakéhokoli zklamání??? Myslíte, že právě tohle Vás bude bolet méně, než se dívat člověku do očí a přesvědčovat jej o Vaší lásce??

Kdepak, to je veliký omyl! Vy byste se měli snažit, ji zachránit..Láska je hloupý cit, to ano, ale je kolikrát tak krásná a bez ní život není životem, mnoho Vám dá..sice i mnoho vezme, ale to je snad úděl života-dávat a brát, ne??

Má tedy cenu Lásku zachraňovat? I když vidíte na člověku chyby, které Vám trochu vadí...je to on a bez nich by přestal být tím člověkem, kterého tolik milujete, přece pravá láska lze prožít jen ve dvou...i kdyby to bylo až na podruhé, potřetí...vždy je potřeba dvou lidí....nekažte právě to, co prožíváte, zkuste přivřít očka, nikdo není dokonalý, ani Vy...nebuďte k ostatním tolik přísní...ani k sobě...snažte se vše prožít, tak jak chcete, vždyť Vy jste svého štěstí strůjce...Láska, ta Vám jen pomáhá přežít složitý život..a..nejenom ona....

Vybral jsem si sám..

Vybral jsem si sám....role bojovníka je celkem složitá, ale já ji zvládám a určitě zvládnu..

Představte si, že máte jen dvě možnosti. Buď budete ovce a půjdete jako ostatní se svým stádem na pastvinu, budete pod nadvládou vůdčího berana nebo pasáčka a jeho psa...musíte udělat, co udělají ostatní..i když se to ve Vás vzpírá, Vy to uděláte, protože musíte, jste tlačeni stádem stále kupředu, neuvědomujete si, že Vaším počínáním ubližujete sobě, ostatním, světu. Druhá možnost je být pstruhem bojovníkem. Plujete si proti proudu kam Vás napadne, uděláte, co se Vám zachce, přemýšlíte samostatně a svobodně, za své činy jste zodpovědní, ale ostatním a světu moc neublížíte, spíš se svět snažíte zachránit...

Být pstruhem je vlastně ušlechtilé jako rytířství. Rytíř čeká na svou vyvolenou dívku, čeká, třebaže je právě zadaná. Sice má ráda oba, ale jen ona ví, pro koho se rozhodne..o to horší to je, když ji máte den co den potkávat na vyjíždkách parkem, rytíř to zvládne, ale copak já jsem nějaký rytíř?! Já se snažím být rytířem, bojovníkem, vždyť souboj s oním pánem, který zavírá ve věži mou vysněnou princeznu, byl pro výstrahu jemu nebo mně? Nakonec se každá princezna rozhodne, podle svého srdce, nemá ji ani ten pán ani já, bojovník a rytíř..ale stále věřím a doufám, že svou paní jednou vezmu za ruku a povím ji, že jen pro ni jsem tenkrát bojoval, jen pro ni dnes žiju a jen pro ni bych umíral zas a znova..

Je tohle úděl bojovníka? Roky se snažím nebýt ovcí ze stáda, být vlkem samotářem, rozhodovat se sám a svobodně, a potom...zařadím se mezi ostatní, třebaže bych chtěl být výjimečným, ojedinělým, být "hrdinou"..není na hrdinství v této době už pozdě? Má to ještě pořád cenu snít o princezně, která se vždy rozhodne podle svého srdce a neposlouchá příkazy krále? Je to vůbec v této době dobré být bojovníkem a jít proti proudu?

Rozhodl jsem se sám, ale..musím tíhu světa unést na svých bedrech také sám? Pomozte mi, staňte se rytíři, bojovníky, pomozte zachránit zemi před úpadkem společnosti, pomozte, aby nevymřeli naše sny o krásných paních a jejich sladkých rtech, které Vám poví, jak na Vás dlouho čekaly, rytíři z dob dávných...

Život je jen příběh..

..jen tak něco na zamyšlení...

Kdesi jsem slyšela něčí názor, že život je jen náš a můžeme si sním dělat cokoli...ale není to jen o tom..Někdo nám život věnoval, vtiskl nám duši, kdesi jsme nabrali rozum (většinou z vlastních životních proher nebo malých zklamání), city dokonale ovládané přestanou naslouchat vnitřnímu hlasu, který je drží v normě... a my bychom s ním naložili nerozumě, bez citů a se ztrátou toho nejdůležitějšího-duše..Život je jen příběh.

My jsme herci, vlastně spisovatelé, určíme si kolik postav bude náš osobní příběh ovlivňovat, jestli ony postavy budou mást ostatní diváky nebo je pozvou mezi sebe na jeviště. Každý z nás je hercem ve svém, vlastnoručně napsaném, příběhu. Někdy opravdu rozpolcené osobnosti, někdy jen prázdné hlavy pozorující dění kolem sebe. Nejsme pověřeni svůj život skoncovat, třebaže už nás onen příběh nudí, kvalitní herec dokáže dohrát cokoli, i kdyby to mělo znamenat konec jeho kariéry...

Život je jen příběh..nebuďte špatní spisovatelé, stačí se jen podívat kolem sebe. Uvidíte mnoho zklamání, strachu, nenávisti, ale i radosti a štěstí..vezměte si z toho příklad a snažte se napsat příběh, který vezme každému čtenáři nebo divákovi dech, zastaví se nad ním a bude přemýšlet, proč ho to taky někdy, při psaní svého příběhu, nenapadlo...nebuďte oním divákem, předejděte zklamání a neúspěchu...život je JEN příběh..ale Vy jej MŮŽETE ovlivnit...