Poslední taková...
Byli dva. Dva na štěstí, na lásku, na strach a na smutek. Dva na výhry a prohry. Dva na život a na smrt. Ale to už tu jednou bylo.
Byli dva a stále jsou. Jen každý má své smutky a radosti, strach a lásku. Ať má jakoukoliv podobu. Jednoho dne osaměla. Chvíli se té své samoty bála, ale nakonec se spřátelily. Stejně jako poprvé, rozhodla se najít ve světě svůj Záhir. Ale dnes nešla za Večernicí. Věděla, že cesta k ní je dlouhá a zapeklitá, a že štěstí většinou čeká tam, odkud odcházíme. Zůstala doma. Hledala krásu v přírodě. Každý den se podívala z okna a usmála se. Ne proto, že svítilo slunce, kvetly květiny a zpívali ptáci, ale proto, že byla svým způsobem šťastná.
Zprvu bylo pro ni všechno obtížné. Nedokázala formulovat své myšlenky do kloudných slov a vět. Jen měla obrovskou změť čehosi, co se jí honilo hlavou. Chvíli bylo veselo, chvíli smutno. Chvíli si říkala, že je všechno v pořádku, ale nakonec bylo všechno špatně. Hůř snad už být nemohlo. Cítila se ublíženě a dlouho tak i přemýšlela. Nejvíce ji mrzelo, že nedokáže s člověkem mluvit. Nedokáže se na něj podívat, aniž by ji nedloublo pod žebry. Ale přes tohle všechno byla ve skrytu duše šťastná.
Byla noc. Toulala se jako kočka po kraji a dívala se na Kasiopeju, která byla zase vzhůru nohama a hledala svou korunu. Jen tak na ni křikla: „Kde najdu štěstí? Nehledám Večernici, hledám jen štěstí.“ A Kasiopeja blikla. „Kde myslíš, že najdeš štěstí? Projde tudy mnoho lidí a většina se ptá na totéž. Zkus se podívat do své duše.“ Ona jen smutně podotkla, že duši nemá. Jednou ji půjčila a už se k ní nevrátila. Asi někde bloudí.
Rozednívalo se. Bylo šero a trochu ponuro. Už jen pár dní. Je připravená s ním mluvit? Jak tak přemýšlí, na větvi nad ní sedí smutná průhledná bytůstka. Pláče. Snad pláče radostí nebo jenom prostě pláče. Mezi vzlyky utrousí: „Kde ses toulala? Pečovali o mě dobře, ale s tebou je mi nejlépe. Už mě prosím nikomu nepůjčuj.“ Seskočila dolů a najednou bylo všude kolem krásně. Slunce se vyhouplo na oblohu a v lese kouzlilo svými paprsky mezi kmeny stromů. Na palouku kvetly sasanky a voda v potůčku byla tak krásně průzračná a ledová. Je parné léto.
Uběhlo několik dní a byla pořád šťastná. Ne proto, že našla svou duši, ale proto, že přešlo tolik času. Říká se, že čas je nejlepší lékař. Snad už zacelil ránu v srdci. Snad s ním bude moct promluvit, aniž by se vracela do minulosti. Jednou přítel, navždy přítel. Vždyť jí tolik chyběl. A že si mají co povědět. Na světě není zle. Jen si musíme umět udělat svět krásnějším a hledat štěstí ve všem, co nás v životě potká. Všechno se děje kvůli něčemu jinému. A my to neovlivníme. Jen tomu musíme dát čas, než budeme schopni zase normálně fungovat jako před tím. Stejně jako ona. Čekáme na čas. A na své štěstí. Ono přijde. Brzy.
Jednoho krásného dne se probudil. Měl přes oči šátek, to proto, aby se po ránu nepolekal světa. Pomalu polehoučku ho sundal a divil se, co je kolem něj krás. Zase jednou v životě viděl, co ho minulo. Na další den, se posadil na posteli a ptal se sám sebe: “Co mě dneska čeká? Stane se zázrak a já budu šťastný?“ Podíval se kolem a věděl, že si na zázrak bude muset ještě počkat.
V příštích dnech byl smutný, nešťastný ze všeho co ho míjelo. Až narazil na osobu, která v něm vyvolávala pocit štěstí. Jen když ji spatřil, chtěl se jí zeptat – už se stal zázrak? Ale když na něj pohlédla, radši svou otázku spolkl. Byl zmaten sám sebou, světem, osobou, která mu byla najednou tak blízkou a neopustitelnou. Po čase zjistil, že v ní našel sebe. Sebe nezmateného, spokojeného, klidného a šťastného.
Chtěl být stejný, chtěl, aby i ona v něm viděla to, co vidí v ní. Chtěl, aby v něm měla oporu, když bude potřeba, chtěl, aby se ho na všechno ptala, chtěl, aby z něj čerpala sílu a naději, chtěl mít oporu v ní, chtěl se ptát na všechno, co ho napadlo, chtěl mít jakousi jistotu, chtěl naději získávat zpět v beznadějných dnech.. Osoba musela být i jinde. Musela věnovat svůj čas a lásku. Blázen to věděl, ale nepřipouštěl si to. Srdce ho ze všeho bolelo, ale bolest nechtěl vnímat, i duše ho tížila, ale kde hledat duši? Věděl, co má udělat..nevěděl jak. Věděl co se má stát, ale čekal na zázrak, který by to za něj vyřešil.
Bolest a prázdnota ho užírá a on se se strachem probouzí. Už bez šátku. Ví, že ho nic už nemůže vylekat. Snad jen ten zázrak, který nepřichází. Čeká stále.
