Čekám na SRDCE..

Rozcestí. Jen stará jabloňka uprostřed všeho. Ukazatel směru chybí. Snad mám jít vpravo, vlevo nebo spíš rovně. Vracet se nemůžu, neb cesta vzad je každým krokem zarostlejší trním. Mám pokračovat za přátelstvím, za láskou nebo za prací, za novým životem, který je tam někde v dáli. Nevím.

Sedím pod jabloní. Chroupu červené jablíčko a přemýšlím. Proč mám pocity, jaké mám a proč potřebuji popostrčit k činnosti. Už mě tolik netěší, co mě těšívalo. Vnímám čas, jak kolem mě prolétá jako vlaštovky před bouří. Čas je. A je ho tolik, kolik má být. Snad jen JÁ není to, co bývalo. Mého JÁ poněkud ubývá a přibývá VY a ti OSTATNÍ. Snad "poslání" učit, je tou správnou cestou. Nevím.

Chroupu už druhé jablko a stále nevím. Jen se ke mně plazí hádě. Je to strom poznání? Vím, že nezáleží na tom, za jak dlouho se rozhodnu, kterou cestou se vydat, ale záleží na tom, vybrat si správně. Až se ozve mé SRDCE a řekne JDI, budu vědět, že je to ta správná cesta. Ale SRDCE zatím vyčkává. Ani nabídka jet do Anglie s ním nepohnula. Proto - Nevím.

Setrvávám tam, kde jsem. Přehodnocuji své priority, plány do dalších let, i přesto, že vím, že není nic víc, než TEĎ. Přechrupávám SVŮJ život a hledám sladké a trpké příhody, které mě posunují kupředu. Možná najdu takovou, která probudí mé SRDCE, aby mi řeklo: "JDI!"

Setkání..

Z poškrábaného okýnka vlaku se na mě dívá hlubokýma očima. Panenky jasné, rozšířené..snad je to důsledek nadměrného množství teinu, snad jen vidiny nových zítřků, nebo údiv z toho, jak čas letí..

Hlubokýma jasnýma očima si mě prohlíží. Není jí osmnáct, ani devatenáct. Je jiná. Dospělejší. Tedy, tak jak ji vidím, jsem ji ještě neměla možnost spatřit. Vlasy jí splývají na ramena, je zachumlaná v šátku a její chápavý pohled mě konejší, že bude lépe. Dívá se na mě. Delší dobu se vpíjí naše pohledy a ani jedna z nás neuhne očima...

Probere mě až trhnutí vlaku. Otevřou se dveře. Stojíme. První krok do tmy. Hvězdy se nade mnou třpytí, jsou tak zvláštně smutné. Teplý vánek se mi opírá do zad, vlasy mi překáží ve výhledu do temné noci a moje nohy zpaměti tápou ulicí. Tiše přemýšlím nad tím podivném shledáním se svou duší. Slyším slabě melodii. Jakousi tichou zpověď. Píseň beze slov. Ochromí mě stejně jako odpoledne u klavíru. Nevěděla jsem o světu, jen prsty mi běhaly po klaviatuře ve fis moll. Něco takového jsem ještě nezažila. Mé vnitřní JÁ mě úplně pohltilo a vypustilo až když řeklo to, co chtělo. Slyším jen melodii a vím, že to zpívá duše. Nespoutaná duše, která se rozpíná do všech stran a chce být větší a větší.

Těším se na další shledání. Třeba si i popovídáme..