Jsou dny, kdy nevím, kudy jít. Vyznačují se mlékovitostí kolem. Nejen, že to kolem vás občas zabučí, protože žádné kloudné lidské slovo už poslední dobou neuslyšíte, ale i představování se lidí lidem je poněkud riskantnější a uvolněné, možná až moc. Ale zpět k "mlékovitosti". Tento jev se objevuje z pravidla na podzim, kdy rána jsou chladná a mlha vás obklopuje. Usedá na vlasy, které její vinou plihnou. Oblečení vám vlhne a vy si jen říkáte, ať už jsem na fakultě. Vidina "Kafekáry" a lahodné kávy vás popohání kupředu. Nemáte pořádně ani čas vychutnat si tato krásně podzimní rána. Protože se vám vlhkost a zima vkrádá pod vestu nebo kabát a nemáte moc času a chuti se rozhlížet kolem. Jen posloucháte. Kroky listí se přibližují a zase vzdalují.
Konečně po několikahodinové přednášce, která je spojena i se seminářem, se dostáváte ven. Slunce se už prodralo skrze mraky a mlhu a z posledních sil prohřívá krajinu, která se pomalu připravuje na zimu. Cestou na vlak mě ochutnal pes. Jen tak zlehounka. Pod slovem "ochutnal" se dá představit ledasco, ale tahle chlupatá koule, která byla před mnoha lety krásný špic, se rozhodla, že ochutná nejbližšího kolemjdoucího. Naneštěstí, jsem to byla já. Tušila jsem, že se schyluje k něčemu takovému a tak jsem počala obcházet psíka, leč poněkud pomalu..Instinkt mi říkal, alespoň tou rukou uhni. Ještě že jsem to udělala, neb bych měla pochroumanou i pravou a s dvěma pochroumanejma rukama se toho moc udělat nedá, bohužel. Nu nic. Psík štěkal jak o život (nevím jestli o svůj nebo o můj), vrčel a rozeběhl se na mě. Panička za ním vlála na vodítku a křičela na něj "Co, co, co, co to děláš, prosím tě?" Mocným trhnutím přinutila chlupatou kouli ke změně směru, ještě jsem slyšela, jak jí domlouvá - tedy panička kouli. S dírou ve svetru, s rozklepanýma rukama a koleny, jsem se ubírala směr vlakové nádraží.
Druhý den mě opět čekala známá hradecká mlékovitost. Ale před tím se strhla rvačka na pardubickém nádraží. Dva průvodčí se snažili zamezit vstupu do vlaku podnapilému člověku. Ten si to nenechal (samozřejmě!) líbit a pěstičkou šermoval ve vzduchu. Po příjezdu následovala několikaminutová chůze po Hradci. Odsedět si přednášku, zjistit nové a hlavně zajímavé informace ohledně vedení škol a nutnosti zapisovat do třídnic poučení žáků před prázdninami (jako že to povinné není, ale inspekce to ze zvyku kontroluje apod.) a spoustu dalších a dalších paragrafů, zákonů a vyhlášek. Cestou do hor jsem se taky nenudila. Několik přestupů a byla jsem v Trutnově. S hodinovou rezervou jsem počítala a přibalila jsem si do tašky Waltariho a jeho Čtyři západy slunce, které jsem už cestou rozečetla. Chtěla jsem v četbě pokračovat, ale na Trutnovském nádraží jsem pocítila nutkání si odskočit na WC.
I zaplatila jsem zálohu za klíček a vydala se na onu místnost. Když už jsem byla připravena k odchodu, zjistila jsem, že i když budu mačkat kliku, tak jak mě to kdysi naučili, nadzvedávat dveře a pokoušet se je trhavými pohyby násilně otevřít, tak nepovolí a neotevřou se. Ani domlouvání a hrubá mluva mi taky nepomohla. Začala jsem skoro nabírat moldánky, ale pak mě napadlo se podívat, jestli náhodou není kabinka dozděná až ke stropu. Naštěstí (pro mě, ne pro zeď) nebyla. Ale bylo to zatraceně vysoko a batoh jsem měla taky dost těžký. V takových chvílích člověk bere sílu nevím kde. I přes bolavou ruku a zátěž na zádech jsem se obratně přes mísu záchodu a nádržku na vodu "vyšvihla" na uzoučkou zídku. Přehodila jsem druhou nohu a spustila jsem se na zem. Celá roztřesená po horolezeckým výkonu jsem otočila kohoutkem a umyla si ruce. Paní u okýnka, kde prodávají lístky na vlak, mi vracela zálohu a nevěřila, co se mi stalo.
Po necelých třech hodinách jsem se dostala do Vrchlabí. Když jsem nasedla do auta, vydechla jsem a nechala se dovézt za 34 kousky, které mě sborově pozdravily: "Paní učitelko, vy už jste tady? To je dobře." Alespoň něco na závěr dne mě potěšilo natolik, že jsem vysílena padla o půl noci do postele.
Zasloužený spánek po dvou prapodivných dnech..
Zasloužený spánek po dvou prapodivných dnech..
