Nikdy dřív mě nenapadlo pozorovat domy. Přijde vám to divné? Zkusili jste někdy po cestě do práce nebo i na výletě pozorovat fasády domů, především těch starších u středu měst? Pohled na mě musí vyděsit každého turistu. Zvlášť v matičce Praze.
Vyšla jsem z Masarykova nádraží směrem Prašná brána. Spěchala jsem, přestože bylo dost času. Možná to bylo samotným ruchem kolem. Přešla několik přechodů pro chodce na zelenou, potkala několikero policistů a davy lidí. Se zrakem upřeným na kostky pod nohama jsem míjela hlavy a nepřítomné obličeje na nich. V blízkosti Prašné brány mi přišlo nutkání, podívat se vzhůru. Od té doby, jsem s hlavou vytočenou, tedy s obličejem vzhůru, pozorovala ty nádherné pražské skvosty, které prostě neuvidíte, nebudete-li chtít. Několikrát jsem sice prošlápla prázdný prostor mezi podrážkou a chodníkem, to ve chvíli, kdy povrch nebyl zrovna rovný, jako že opravdu rovný není... Nicméně, jsem upoutaná ke stěnám domů prošla až na Staroměstské náměstí. Prokličkovala jsem mezi cizinci i pražským lidem a uháněla na Karlův most. Neustále mě cosi hnalo kupředu. Rozčilovala mě moje rychlost, ten spěch, co přináší do života nepohodu. Najednou jsem sešla u sv.Luitgardy na Kampu.
Tam to mám nejraděj. Prošla kolem domu a zavzpomínala na pana Wericha, jak tam muselo být pěkně, když na Čertovce klapal mlýn, klapal-li. Mrkla jsem na Nebojácně dravé vlny Vltavy a pospíchala dál. Většinou, když nevím kudy kam, jdu tam, kam mě nohy nesou. Objevila jsem kostel sv.Mikuláše a najednou přede mnou kopec...Kopec v Praze..já do kopce a proti mě zase lidi. V některých situacích je přímo nenávidím. Tedy ty lidi. Najednou, jako bych viděla svůj odraz, cítila jsem, že se mračím. Nebylo to obyčejnolehké mračení, byl to přímo mrak bouřlivák. Nasadila jsem vší silou úsměv a hle, den byl hezčí. Stařičký houslista v podhradí se usmál a spustil jednu ze svých ohraných písní.
Vyškrábala jsem se až nahoru. Pohyb vzhůru na Hrad je obtížný, ale takhle (upřímně, bylo to snad horší než jít na Petřín). Ale hned mě pobavily dvě Japonky - "fotografky" (zajímalo by mě, kolik nezajímavých fotek si z cest Evropou přivezou). Zrovna byla výměna stráží. Ty uniformované lituji. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že se vrátím dolů, do nížin, přestože byl z těch míst nahoře krásný výhled na temnou stověžatou. Nakonec jsem si prošla i Hradčany. Každý kout, kam se dalo jít, jsem prošmejdila, tedy většinou s hlavou zakloněnou a obdivovala jsem stavitele, všechny ornamenty a skrytá schodiště sv. Víta, nádherná (kupodivu rovná) nádvoří. Přešla jsem kolem Daliborky a po Starých zámeckých schodech dolů k Mánesově mostu. Lidi, já byla ucaprtaná (jak by řekla naše bábí). Tolik krásy jsem viděla a tolik ničeho.
Ano ničeho. Když jste pohlédli lidem do tváře, tak nic. Nic tam nebylo, smutek, neštěstí, radost, láska, pobouření. Prostě dočista nic. Tak jsem opět nahodila úsměv. Občas to jde samo, když "náhodou" zaslechnete něčí rozhovor. V tu chvíli mi přišlo všechno tak naivně absurdní. Stačí přece úsměv a svět je krásnější. Pocit štěstí, je o nadhledu a o tom, jak svět vnímáte. A jak řekl Jeden. Lidi usmívejte se, tvařte se nějak, protože nevíte, kdy člověk z ulice, kterého potkáte, může být vaším druhým já...
Ano ničeho. Když jste pohlédli lidem do tváře, tak nic. Nic tam nebylo, smutek, neštěstí, radost, láska, pobouření. Prostě dočista nic. Tak jsem opět nahodila úsměv. Občas to jde samo, když "náhodou" zaslechnete něčí rozhovor. V tu chvíli mi přišlo všechno tak naivně absurdní. Stačí přece úsměv a svět je krásnější. Pocit štěstí, je o nadhledu a o tom, jak svět vnímáte. A jak řekl Jeden. Lidi usmívejte se, tvařte se nějak, protože nevíte, kdy člověk z ulice, kterého potkáte, může být vaším druhým já...
