Nejsem ten, co ostatním říká "To dáš!" Nedělám to, protože mně samotné je to nepříjemné, když znám stav svého mozku a funkčnost paměti, která je spíš krátkodobá. Krátkodobost si představ v řádu hodin, dnů...nikoliv týdnů nebo měsíců, natož roků. Ráda přátele a kamarády podpořím, ovšem pokud o to stojí. Proto raději říkám "Budu na Tebe myslet!" nebo "Věřím Ti!" A pokud se nepovede, povede se příště..
Chápu tvé stresy před zkouškou. I možnou zoufalost a pocit zmaru. Nechci tě porovnávat se mnou. Ale, když jsem šla na státnice po třetí, říkala jsem si fajn..tak když to nedám, budou tři roky v čoudu a začnu přemýšlet nad tím, co vlastně budu v životě dělat, ale když to dám - co vlastně budu dělat?! Nic se nezmění, jen pár písmen před jménem. Vědomosti a dovednosti, si musíš obstarat i bez vysokoškolského vzdělávání a jen během života zjistíš, zda si ty roky promrhal, nebo jsi je vložil do něčeho užitečného.
Já zatím čas strávený v pracovním procesu vnímám jako zbytečný - ale to je zase jen můj subjektivní pocit a pohled na věc. Pokud je zpětná vazba kladná, pak to člověk dělá dobře a měl by v tom pokračovat. Ale pokud mu přijde, že je jeho život fádní, musí ho změnit. Přemýšlím, jak změnit fádnost všedních dnů. Hledám něco, čím bych volné chvíle vylepšila, naplno si je užívala. Zatím jsem na nic nepřišla..
Myslela jsem si, asi dost bláhově, že tvá přítomnost v mém životě něco znamená a něco změní. Jsem důvěřivá. Na druhou stranu dost nesmělá, co se mezilidských vztahů týče. Možná to tak nevypadá, to proto, že s tebou mám pocit, že se známe dlouho, přesto o sobě mnoho nevíme. Co bych měla během pěti měsíců vyzvědět, když se bavíme jen o té "hrozné" práci a škole. Z tvého chování ke mně jsem usoudila, že by mohlo být z našeho přátelství něco víc. To NĚCO víc, vidím zřejmě jen já a ty jsi takto přátelský i k ostatním. Jsem z toho zmatená a jak říkáš ty - "mám z toho hlavu v pejru".
Bez přátel toho člověk moc neudělá. Nebo naopak mnoho, ale bude stále šťastný, osamocen? Mám mnoho známých, méně přátel, ale přítele na život nemám. Hledám ho. Stále hledám.. A jestliže jsem si myslela, že jsem ho našla v tobě. Nevím.. Spletla jsem se?
Mluvit mi moc nejde..raději píšu. Mám pocit, že vyjádřím všechno tak, jak chci. I když se to občas mine účinkem. Jen ta intonace hlasu mi tu schází. Věci mohou být pochopeny jinak, než zamýšlím. Ovšem to je problém psaného projevu. A já to beru..
Vím, že není nejvhodnější doba, ale kdy bude?
Až budeš mít po, dej vědět. Pěkné dny sebevzdělávání..
Inel
