Poslední...slaná...pro Vás...

Skrze promáčené mříže se dívá do světa. Takový déšť ještě nezažila. Byl tak zoufale dlouhý, až zbyl jen vítr. Pozoruje svět, který se zdá být černobílým. Občasné odstíny šedé jej "probarví", ale nic zvláštního se stejně neděje. Tajemný, přichází neohlášen a přepadá ji. Den co den se vrací a ona ho stejně nečeká. Usedavý déšť, co rve uši, jí prší přes černé mříže. Čeká příchod toho lepšího. Toho, co si zaslouží a který smí podívat se do jejích tajemných očí. Ale on se někde zdržel. Asi mu ujel vlak před nosem, když s kyticí lučního kvítí a s kytarou na rameni spěchal na poslední spoj. Tak moc by chtěla volat do světa, že bolest na srdci se už nedá vydržet a že pořád nemá svoji duši. Jen otevřela svá ústá a nic se neozvalo. Ani hláska. Jen se koutky svěsily a tváře zalil ten zoufalý slaný déšť. Zase jí prší do cely. Už má v sobě slušný zmatek. Neví, co má nebo nemá dělat, na co myslet nebo zapomenout. Nechce se spálit. Teď už ne. Zanevře na něj..na všechny, jemu podobné..zavře oči a na černých řasách se jí třpytí poslední slaná kapka. Pro ty, kteří si ji ani nezaslouží..

Jako čajový lístek..

Stočený v malinkou kuličku čeká, až jej milec zalije vodou. Tou blahodárnou vodou, která v něm opět probudí život. Pomalu se začíná rozvíjet a dokazuje svému blahodárci, že není jen prachobyčejnou vyschlou kuličkou, má v sobě určité kouzlo, které milec zajisté ocení, až se rozvine do své plné krásy. Jen tak pomaloučku, polehoučku, rozpíná svá křídla, protahuje své stočené tělíčko a promlouvá. Ano, promlouvá ke světu, děkuje mu, za život a za ruce, které jej vyšlechtily, utrhly z keře a umělecky stočily do úhledného drobku. Teď když je vidět, co to vlastně milec prohlíží, říkám si - nedívej se tak na mě. Jsem jen obyčejný lístek z čajového keře. Není to sprosté, takhle se vychvalovat? Čajový lístek je skromný a obyčejný..ale přesto vzácný a on to ví, stejně jako já.

Mramorová studna

A tak dál v bludišti přemisťuji své tělo bez duše..dívám se do země, protože nebe skoro nevidím..listoví teprve pučí a skrz keře to profukuje. Ty, které tu míjím už po několikáté ani nevnímám. Dívají se pod nohy a choulí se do kabátu. Lidé cizí cizím. Ale za jedním olistěným keřem jsem objevila nádhernou studnu. Byla z bílého mramoru s novými okovy. A tak jsem se chytla za kliku rumpálu a točila jsem a točila, ale pořád jsem neslyšela, kdy okov narazil na vodu. Řetěz byl snad nekonečný. Už mě chvátila panika a strach z toho, že je to zase zbytečná práce. V podvečer konečně žuchnul okov na hladinu. Jen to slabě cinklo. Při pomyšlení, jak dlouho ho budu vytahovat a ke všemu o mnoho těžší..chtěla jsem to vzdát. Ale nakonec jsem zatnula zuby, zapřela jsem se o patu studně a točila jsem rumpálem. Nad ránem se začalo rychle rozednívat. Ale když jsem otočila zrak k obloze, byla temná s malinkatými hvězdami, ale kolem studny se linula záře. Vytáhla jsem okov a nevěřila svým očím. Byl plný světlušek. Svítil tak moc, že přišli i ostatní lidé a dali se se mnou do hovoru. Poprvé za celou dobu, kdy tu společně bloudíme, jsme si povídali o věcech, nad kterými jsme si každý sám přemýšleli. Bylo nám příjemně. Ale bohužel jen do okamžiku, kdy vyšlo slunce. V tu chvíli všichni sklopili zrak k zemi a zkusili jinou cestu ven. Občas jsou světlé chvilky v temnotě. Pokouším se opět jeden takový okov plný světlušek vytáhnout na zemskou temnotu. Jde to ztěžka, ale jde to. Připravte se vy, cizí cizím, za chvíli bude možnost rozpovídat se...