Válcování přítomnou skutečností...

Už dlouho jsem neplakala. Občas se mi stane, že mě život převálcuje. Možná ani ne tak život jako přítomná skutečnost. Kdy se všechno sejde a dává mi docela zabrat. Učím se. Neustále se učím, jak zacházet se sebou, se svým hněvem a nějak to nezvládám.

Celý týden je jaksi negativní a já se pozastavuji nad situacemi každou chvíli. Proč jsem na ostatní nepříjemná, i když bych nemusela. Často by stačilo Obejmutí. Asi si nevážím přátelství, která mám, přestože jich nemám málo a nebo právě naopak bych je měla brát taková, jaká by měla být a možná z mé strany nejsou. Možná, že za všechno může neudržitelný vztek a hněv, který ze mě prýští jak z otrávené fontány. Snažím se ho zadržet, možná právě tohle je chyba. Měla bych si ho vyřešit..v klidu, rozebrat Proč? a Co za ním stojí, co se uvnitř děje...Ale nezvládám to. Od pondělí cítím, že to není ono. Je to možná správná cesta, kdy musím odstranit nebo alespoň zmírnit všechno TO, co mě popichuje. Samé možná a nic určitého.

Stojím opřená o zábradlí a čekám. Nadechnu se a vydechnu a čekám, až se mnou zacloumá vzduch hnaný před rychlíkem. Je to ohromná energie. Tak jak mi to dřív vadilo, vnímám ji a dokonce se snažím ji zachytit..s posledním vagónem vydechnu a otevřu oči. Jsem stále na zastávce, trochu jiná a přesto stejná. Nade mnou svítí hvězdy. Nevidím je, ale vím, že tam nad mraky září. A dochází mi, že je jedno, kde člověk právě je. Důležité je teď..v přítomné skutečnosti. To, co se děje. Ten válec, který válcuje stejně, jen lidé se buď znovu narovnají, nebo zůstanou nehybně ležet a čekají, kdy se to všechno vrátí. A já čekat nechci!

Cesta. Dlouhá cesta je přede mnou. A vztek...hněv...EGO..je její začátek.. Vyrovnat se s ním, odstranit a přibrat mnoho pozitivního. Čím dál tím častěji mám nutkání sebrat se, rychle utéct na vzduch a rozdýchat se.  A to i z míst, kde jsem se dřív cítila velmi dobře. A to mě znepokojuje o to víc. Je to hrozné. Rychle pryč, než někdo zpozoruje, že se mnou není něco v pořádku. Ven a na lavičce zhluboka dýchat, neřešit okolní lidi... Být STÁLÁ..přesně jak jsi říkal.. Jako skála, která všechno ustojí a řekne si "V POHODĚ"..

Často se ptáte jak se mám, ale já svoje pocity pořádně nedokážu popsat. Ráda bych, ale schází mi správná slova. Někdy je mi opravdu dobře, jindy zase pod psa. Většinou to všechno shrnu do dvou slov "jde to". Psané výlevy z duše mi jdou záhadně lépe. Třebaže občas musím působit dost zmateně. Chtěla jsem všechno říct, ale nešlo to. Svíravý pocit na hrudi a slzy, které se draly ven..nešlo to..občas mě to prostě převálcuje..

..

Tak nějak prázdno je ..
Čekám na Okamžik, který jednou přijde.
Sedne si vedle mě na lavičku, podívá se na hvězdy nad námi a řekne, pojď se mnou.
Ukážu Ti život.
Tak nějak prázdno, jako šálku, který čeká na čaj.

..

SRDCE..
Kousek si nechám pro sebe..
A zbytek je tu pro Vás..

Čekám na SRDCE..

Rozcestí. Jen stará jabloňka uprostřed všeho. Ukazatel směru chybí. Snad mám jít vpravo, vlevo nebo spíš rovně. Vracet se nemůžu, neb cesta vzad je každým krokem zarostlejší trním. Mám pokračovat za přátelstvím, za láskou nebo za prací, za novým životem, který je tam někde v dáli. Nevím.

Sedím pod jabloní. Chroupu červené jablíčko a přemýšlím. Proč mám pocity, jaké mám a proč potřebuji popostrčit k činnosti. Už mě tolik netěší, co mě těšívalo. Vnímám čas, jak kolem mě prolétá jako vlaštovky před bouří. Čas je. A je ho tolik, kolik má být. Snad jen JÁ není to, co bývalo. Mého JÁ poněkud ubývá a přibývá VY a ti OSTATNÍ. Snad "poslání" učit, je tou správnou cestou. Nevím.

Chroupu už druhé jablko a stále nevím. Jen se ke mně plazí hádě. Je to strom poznání? Vím, že nezáleží na tom, za jak dlouho se rozhodnu, kterou cestou se vydat, ale záleží na tom, vybrat si správně. Až se ozve mé SRDCE a řekne JDI, budu vědět, že je to ta správná cesta. Ale SRDCE zatím vyčkává. Ani nabídka jet do Anglie s ním nepohnula. Proto - Nevím.

Setrvávám tam, kde jsem. Přehodnocuji své priority, plány do dalších let, i přesto, že vím, že není nic víc, než TEĎ. Přechrupávám SVŮJ život a hledám sladké a trpké příhody, které mě posunují kupředu. Možná najdu takovou, která probudí mé SRDCE, aby mi řeklo: "JDI!"

Setkání..

Z poškrábaného okýnka vlaku se na mě dívá hlubokýma očima. Panenky jasné, rozšířené..snad je to důsledek nadměrného množství teinu, snad jen vidiny nových zítřků, nebo údiv z toho, jak čas letí..

Hlubokýma jasnýma očima si mě prohlíží. Není jí osmnáct, ani devatenáct. Je jiná. Dospělejší. Tedy, tak jak ji vidím, jsem ji ještě neměla možnost spatřit. Vlasy jí splývají na ramena, je zachumlaná v šátku a její chápavý pohled mě konejší, že bude lépe. Dívá se na mě. Delší dobu se vpíjí naše pohledy a ani jedna z nás neuhne očima...

Probere mě až trhnutí vlaku. Otevřou se dveře. Stojíme. První krok do tmy. Hvězdy se nade mnou třpytí, jsou tak zvláštně smutné. Teplý vánek se mi opírá do zad, vlasy mi překáží ve výhledu do temné noci a moje nohy zpaměti tápou ulicí. Tiše přemýšlím nad tím podivném shledáním se svou duší. Slyším slabě melodii. Jakousi tichou zpověď. Píseň beze slov. Ochromí mě stejně jako odpoledne u klavíru. Nevěděla jsem o světu, jen prsty mi běhaly po klaviatuře ve fis moll. Něco takového jsem ještě nezažila. Mé vnitřní JÁ mě úplně pohltilo a vypustilo až když řeklo to, co chtělo. Slyším jen melodii a vím, že to zpívá duše. Nespoutaná duše, která se rozpíná do všech stran a chce být větší a větší.

Těším se na další shledání. Třeba si i popovídáme..

Malinkatá s šálkem čaje..

Občas mám pocit, že jsem na všechno tak malinkatá. Člověk se léčí sám, stejně tak, jak si ubližuje. Mám obavu, že nestíhám všechno tak, jak jsem chtěla a jak bylo v plánu. Vůbec mám pocit, že často na všechno sama nestačím. Potřebuju si s někým povídat, i když mi docházejí slova. Potřebuju se pochopit..

Jsem malinkatá na velký strachy.. Snažím si nepřipouštět pár věcí, tedy vlastně většinu. Moje pozitivní myšlení má trhliny a celkově to duše nedává. Stává se menší a uzavřenější. Vnitřní pnutí v hrudi je nesnesitelnější než dřív. Mám pocit, že se musím rozskočit na všechny strany a tak se namnožit, abych stíhala všechno, co stíhat mám. Nejradši bych se na všechno vykašlala a odjela někam pryč. Daleko, kde bych nemusela vůbec nic řešit. Většinu času bych proválela, prospala, relaxovala. Až by se dostavil náznak nudy, zvedla bych své tělo a posunula se někam dál. Mysl by mi zakrněla. Duše by byla plašší. A já bych byla veselejší.

Dobře vím, že tohle není pravda. Že mám ve zvyku dávat si vysoké cíle a postupně se k nim přibližovat a to do doby, než mě to převálcuje a já vyčerpaná nepadnu do křesílka ke konvičce oblíbeného čaje. Až vezmu do rukou šálek, upřímně se na něj usměju a přivoním si. S úlevou usrknu a vychutnám doušek kouzelného nápoje, který všechen ten stres ze mě smete.

Občas mám pocit, že jsem na všechno malinkatá. Ale je jedno místo, kde si připadám o trošku větší..

Šest hlásek..

STRACH - šest hlásek, které ovlivňují život člověčí. 

Člověk se zklame za život mnohokrát. Ale klame sám sebe, nebo jej klamou ostatní? A je zklamaný tím, jak to všechno končí nebo tím, že kdyby do všeho nezasahoval nebo naopak zasahoval víc, skončí to jinak? Tedy klame opět sám sebe. Není schopen přijmout věci takové, jaké jsou a proto pociťuje tíseň ze zklamání, z nenaplněného očekávání.

BOLEST - šest hlásek, které ovlivňují život člověčí.

A protože pociťuje tíseň, cítí vnitřní bolest. Bolest z toho, že není schopen se povznést nad určité situace a zažívá muka nad svým rozhodnutím. Nebo bolest vnímá jen fyzicky, kdy mu je ubližováno. Pro mě je nejhorší bolest psychická. Dá se jí vyhnout, ale to nesmí být u člověka STRACH.

RADOST - šest hlásek, které, naštěstí, ovlivňují život člověčí.

Radost se vypořádá se STRACHEM a BOLESTÍ. Když se člověk umí radovat z maličkostí a každodenních všedností, nemá problém se zbavit předešlých dvou.

PŘÍTEL - šest hlásek, které ovlivňují pohled člověka na svůj život.

Je jich více. Ti praví, nejlepší přátelé, ti se vás drží zuby nehty. Těžko je od sebe odháníte. Nejdou. Potom jsou tu ti chvilkoví, zanechají ve vás něco, co se těžko popisuje. Je to něco, co máte na delší dobu a čeho se, chcete-li, těžko zbavujete. Nakonec tu jsou ti, kteří si PŘÍTEL jen říkají, kteří přijdou, potřebují-li utěšit, pomoct, ale na vás ohledy moc neberou. Největší přítel je člověk sobě. Stejně na konci je každý sám a sám musí také odejít. Ale proč nemít přítele po dobu žití..

Na mně je teď..najít radost..a..vypořádat se s šestihláskovými slovy..

Rozhodla jsem se..

Po dlouhém sebe přesvědčování, je-li to správná věc, lépe řečeno správné řešení, rozhodla jsem se. Ignorace všeho a všech, co mě činí nešťastnou.

Odmalička, jsem v něm viděla kohosi. Biologicky je mým otcem, ale ve skutečnosti cizí člověk. Degradace člověka na podčlověka je u něj totální a konečná. Není těžké ztratit tátu. Je to jako když luskneš prsty. Nemám náladu a chuť mu cokoliv odpouštět. Není ani co.. Spor a výsledné více než roční mlčení vyvolal on..

Nebaví mě řešit spory s jeho ženou. Je to marný boj s blbcem. Nevím už jak víc pomoct mamce. Ale už na to nemám sílu. Maximálně ji můžu podporovat. Nic víc. Nic míň.

Stejně tak jsem se rozhodla, nepřemýšlet nad vším ostatním, co je pro mě stresující a skličující. Musím zapomenout na minulost a dát si nové jméno. Mé jméno je Víra. Víra v lepší zítřky..

Jestli nějaké takové mají přijít, přijdou. Kdy? No přeci někdy zítra..

Pište dopisy

Dávno, dávno...kdy stačil list papíru popsaný úhledným písmem...lidé se dozvídali se zpožděním několika dní, co se kde událo. Zda sousedovi kvas kvasí a klíčky neklíčí, že tento rok nebude úroda. Že bude mít milostpán ze zámku veselku s vesnickou dívkou...byla to doba...než doletěl holoubek nebo dojel rychlý posel s lístkem na místo určené... Teď člověk čeká akorát tak na sms nebo e-mail.

Ale dnes, když člověk dostane psaní, a není to žádné úřední oznámení, je to něco kouzelného. Dopisy už mnoho lidí nepíše. Proto se také snižují stavy pošťácké.

Pište dopisy! Ozdobte obálky, kreslete obrázky, popište listy neúhledným a kostrbatým písmem, šifrujte :) Ale hlavně.. Pište dopisy. Je jedno o čem. Třeba, že kvas kvasí a klíčky klíčí, ale hlavně pište, a dělejte ostatním radost :) 

Rozhodla jsem se nedávno s pár lidmi, že podpoříme psaní dopisů, třebaže je známka čím dál tím dražší a v podstatě se to ani nevyplatí. Ale moment překvapení, co ten druhý píše, je k nezaplacení...a hlavně když vám vaše čekání na psaníčko znepříjemní státní svátky... :-)

Pište dopisy...

Jen polovina stínu

Po dlouhých letech jsem se ohlédla za sebe a Nic. To polovičaté Nic se krčilo u mých nohou a mlčelo. Mohlo mi spílat, mohlo mě kopnout, ale jen tiše sedělo a ani nedutalo.

Nedávno se rozhodlo, že bude větší, rostlo a rostlo. Ale zároveň ho ubývalo. Tak nějak zevnitř, potají mizelo v nenávratno. Je mi z toho všeho ouzko. Člověk ani neví, co mu má být. Jestli pěkně hřejivě u srdce nebo těžko na duši, anebo ouzko v krku a nepříjemno po těle. Mně je ouzko. Ouzko celkově.

To malé nic je u mých nohou a krčí se. Ale uvnitř se rozpíná do všech zákoutí  smutné duše. Jakoby mě chyběla značná část. Ta část, co se umí radovat. Směju se...ale jen na venek abych to malé nic obalamutila. Tváří se, že se mi to daří, ale ví, že to není pravda. Častokrát se přistihnu, že mám pohled upřený někam daleko, skrz lidi, skrz svět. Myšlenky se vzdalují a Nic roste. Já se propadám na dno mrtvého kráteru.

Teď už jen stačí, až naprší z nebe ryby a pijavice. Najdu vstupní kámen do světa lidí a do světa snů a budu proplouvat sem a tam za polovinami stínů.

Když jsem se ohlédla za sebe, viděla jsem jen polovinu. Polovinu sebe, polovinu tebe, polovinu světa. Po dlouhých letech se všechno tříští na menší a menší části a já stojím před tou skládačkou oslepena minulostí a zchromlýma rukama šátrám kolem.

Každý hledá polovinu svého stínu, Každý, aniž by o tom věděl. Já vím své..

Postřehy krásné stověžaté

Nikdy dřív mě nenapadlo pozorovat domy. Přijde vám to divné? Zkusili jste někdy po cestě do práce nebo i na výletě pozorovat fasády domů, především těch starších u středu měst? Pohled na mě musí vyděsit každého turistu. Zvlášť v matičce Praze. 

Vyšla jsem z Masarykova nádraží směrem Prašná brána. Spěchala jsem, přestože bylo dost času. Možná to bylo samotným ruchem kolem. Přešla několik přechodů pro chodce na zelenou, potkala několikero policistů a davy lidí. Se zrakem upřeným na kostky pod nohama jsem míjela hlavy a nepřítomné obličeje na nich. V blízkosti Prašné brány mi přišlo nutkání, podívat se vzhůru. Od té doby, jsem s hlavou vytočenou, tedy s obličejem vzhůru, pozorovala ty nádherné pražské skvosty, které prostě neuvidíte, nebudete-li chtít. Několikrát jsem sice prošlápla prázdný prostor mezi podrážkou a chodníkem, to ve chvíli, kdy povrch nebyl zrovna rovný, jako že opravdu rovný není... Nicméně, jsem upoutaná ke stěnám domů prošla až na Staroměstské náměstí. Prokličkovala jsem mezi cizinci i pražským lidem a uháněla na Karlův most. Neustále mě cosi hnalo kupředu. Rozčilovala mě moje rychlost, ten spěch, co přináší do života nepohodu. Najednou jsem sešla u sv.Luitgardy na Kampu.

Tam to mám nejraděj. Prošla kolem domu a zavzpomínala na pana Wericha, jak tam muselo být pěkně, když na Čertovce klapal mlýn, klapal-li. Mrkla jsem na Nebojácně dravé vlny Vltavy a pospíchala dál. Většinou, když nevím kudy kam, jdu tam, kam mě nohy nesou. Objevila jsem kostel sv.Mikuláše a najednou přede mnou kopec...Kopec v Praze..já do kopce a proti mě zase lidi. V některých situacích je přímo nenávidím.  Tedy ty lidi. Najednou, jako bych viděla svůj odraz, cítila jsem, že se mračím. Nebylo to obyčejnolehké mračení, byl to přímo mrak bouřlivák. Nasadila jsem vší silou úsměv a hle, den byl hezčí. Stařičký houslista v podhradí se usmál a spustil jednu ze svých ohraných písní.

  

Vyškrábala jsem se až nahoru. Pohyb vzhůru na Hrad je obtížný, ale takhle (upřímně, bylo to snad horší  než jít na Petřín). Ale hned mě pobavily dvě Japonky - "fotografky" (zajímalo by mě, kolik nezajímavých fotek si z cest Evropou přivezou). Zrovna byla výměna stráží. Ty uniformované lituji. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že se vrátím dolů, do nížin, přestože byl z těch míst nahoře krásný výhled na temnou stověžatou. Nakonec jsem si prošla i Hradčany. Každý kout, kam se dalo jít, jsem prošmejdila, tedy většinou s hlavou zakloněnou a obdivovala jsem stavitele, všechny ornamenty a skrytá schodiště  sv. Víta, nádherná (kupodivu rovná) nádvoří. Přešla jsem kolem Daliborky a po Starých zámeckých schodech dolů k Mánesově mostu. Lidi, já byla ucaprtaná (jak by řekla naše bábí). Tolik krásy jsem viděla a tolik ničeho.

Ano ničeho. Když jste pohlédli lidem do tváře, tak nic. Nic tam nebylo, smutek, neštěstí, radost, láska, pobouření. Prostě dočista nic. Tak jsem opět nahodila úsměv. Občas to jde samo, když "náhodou" zaslechnete něčí rozhovor. V tu chvíli mi přišlo všechno tak naivně absurdní. Stačí přece úsměv a svět je krásnější. Pocit štěstí, je o nadhledu a o tom, jak svět vnímáte. A jak řekl Jeden. Lidi usmívejte se, tvařte se nějak, protože nevíte, kdy člověk z ulice, kterého potkáte, může být vaším druhým já...

Za deště

Občas se Ti přihodí,

aniž bys důvod znal,

že člověk úsměv zahodí

a smutek běží cval.

Pak vždycky z černého nebe,

provazy věčné padají,

svazují duše z těl pevně,

modlitbu šeptej si potají.

O lásce, smutku a životě,

co každý nazpaměť zná,

šeptej si potichu ve frontě,

čekej, co život Ti dá.

Někomu přátele,

jinému lásku,

Tobě dá znuděně

přes oko pásku.

(Mezi slepými jednooký králem!)

Až k ránu uslyšíš,

měkce zlatý sen,

To slunce svýma rukama,

hladí smutnou zem.