Zahlcuji. A vím to.
Většinou tehdy, jsem-li v nějakém nepříjemné, nebo příjemném rozpoložení. Zahlcuji a nelíbí se mi to. Vždy si řeknu, že už stačí počet zpráv, které za den pošlu, ale vždy se naskytne nějaký argument, kterým bych poslední zprávu přebila. Protože se mi zdá po chvilce nějaká čudná.
Zahlcuji. Třeba jako dnes ráno.
Kdy jsem se chtěla objednat k lékaři, aby mi vystavil neschopenku, ale protože měli napilno, jedu až zítra. Tak jsem se oblékla a vydala se do práce, přece nebudu jen tak ležet doma v posteli a potit se, když na to nemám ani papír. Těsně před prací mě naložila mamka do auta a zakázala mi tam jít. Ještě že ji mám. Projel jsi kolem na poslední chvíli. Ani kývnout hlavou jsem nestačila. Měla jsem zatopené slzavé údolí. Marný boj s blbstvím a pocit zmaru.
Několik týdnů si lámu hlavu nad tím, zda jsme oba tak zpomalení, nesmělí nebo nám to prostě nedochází. Mám za to, že oběma je dobře s tím druhým. Nebo si jen mylně vykládám tvou "náklonnost", návštěvy na konci pracovního dne. Bezprostřední ochotu, druhému cokoliv dát, nabídnout. Podat pomocnou ruku. I když je to dost jednostranné - hlavně ode mě - neznamená to, že ten druhý o to stojí? Nabízím toho asi až moc. Neumím být nebo se dělat nedostupnou. Jsem zatraceně snadno dostupná a to mě štve taky. Jsem tak čitelná. Že si toho museli už všimnout všichni kolem. Lámu si hlavu nad tím, zda jsme opravdu jen kolegové, nebo je to přátelství o něčem jiném, větším. A kdo z nás dvou se zeptá nebo udělá ten první krok? A co když to tak vůbec není a já jen zahlcuji na nesprávném místě. Na jednu stranu mi vyhovuje, kde se teď nacházíme, na druhou stranu mě to lehce ubijí a já zahlcuji. V domnění, že je vše OK, ale zahlcování může otupovat..
Po dlouhé době cítím podporu někoho jiného než kolegyň a kamarádek. Je to milé a příjemné. Navíc se mi dny v práci vždy projasní. Občas mám nutkání tě obejmout, když vidím, jak jsi ztracený a naštvaný ze zmaru, který se ti vrací. Nevím, co pozitivního ti říct, aby se ti vyjasnil obličej a tys nasadil ten svůj vyrovnaný úsměv. Mrzí mě to. Vím, že toho máš mnoho k řešení, možná víc než já, ale otázky se mi v hlavě množí a já je marně zaháním. Vím, že někoho dalšího k životu potřebuji. A potřebuji ho čím dál, tím víc. Jen nevím, zda budu umět žít s někým dalším. Aniž bych jej omezovala a on omezoval mě. Tři roky jsem to zvládala sama...co teď?
Možná se tím ospravedlňuji za své zahlcování. Zahlcuji tehdy, jsem-li v dobrém nebo špatném rozmaru.
Zahlcuji, vím, a nenávidím to.
