Už dlouho jsem neplakala. Občas se mi stane, že mě život převálcuje. Možná ani ne tak život jako přítomná skutečnost. Kdy se všechno sejde a dává mi docela zabrat. Učím se. Neustále se učím, jak zacházet se sebou, se svým hněvem a nějak to nezvládám.
Celý týden je jaksi negativní a já se pozastavuji nad situacemi každou chvíli. Proč jsem na ostatní nepříjemná, i když bych nemusela. Často by stačilo Obejmutí. Asi si nevážím přátelství, která mám, přestože jich nemám málo a nebo právě naopak bych je měla brát taková, jaká by měla být a možná z mé strany nejsou. Možná, že za všechno může neudržitelný vztek a hněv, který ze mě prýští jak z otrávené fontány. Snažím se ho zadržet, možná právě tohle je chyba. Měla bych si ho vyřešit..v klidu, rozebrat Proč? a Co za ním stojí, co se uvnitř děje...Ale nezvládám to. Od pondělí cítím, že to není ono. Je to možná správná cesta, kdy musím odstranit nebo alespoň zmírnit všechno TO, co mě popichuje. Samé možná a nic určitého.
Stojím opřená o zábradlí a čekám. Nadechnu se a vydechnu a čekám, až se mnou zacloumá vzduch hnaný před rychlíkem. Je to ohromná energie. Tak jak mi to dřív vadilo, vnímám ji a dokonce se snažím ji zachytit..s posledním vagónem vydechnu a otevřu oči. Jsem stále na zastávce, trochu jiná a přesto stejná. Nade mnou svítí hvězdy. Nevidím je, ale vím, že tam nad mraky září. A dochází mi, že je jedno, kde člověk právě je. Důležité je teď..v přítomné skutečnosti. To, co se děje. Ten válec, který válcuje stejně, jen lidé se buď znovu narovnají, nebo zůstanou nehybně ležet a čekají, kdy se to všechno vrátí. A já čekat nechci!
Cesta. Dlouhá cesta je přede mnou. A vztek...hněv...EGO..je její začátek.. Vyrovnat se s ním, odstranit a přibrat mnoho pozitivního. Čím dál tím častěji mám nutkání sebrat se, rychle utéct na vzduch a rozdýchat se. A to i z míst, kde jsem se dřív cítila velmi dobře. A to mě znepokojuje o to víc. Je to hrozné. Rychle pryč, než někdo zpozoruje, že se mnou není něco v pořádku. Ven a na lavičce zhluboka dýchat, neřešit okolní lidi... Být STÁLÁ..přesně jak jsi říkal.. Jako skála, která všechno ustojí a řekne si "V POHODĚ"..
Často se ptáte jak se mám, ale já svoje pocity pořádně nedokážu popsat. Ráda bych, ale schází mi správná slova. Někdy je mi opravdu dobře, jindy zase pod psa. Většinou to všechno shrnu do dvou slov "jde to". Psané výlevy z duše mi jdou záhadně lépe. Třebaže občas musím působit dost zmateně. Chtěla jsem všechno říct, ale nešlo to. Svíravý pocit na hrudi a slzy, které se draly ven..nešlo to..občas mě to prostě převálcuje..
