Skrýváme v sobě mnoho před světem, před kamarády a přáteli. Jen sami se sebou válčíme a nepřiznáme si, že to skutečně děláme. Naše city klamou ponejvíce nás. Domníváme se, že člověk, kterého máme před sebou, je náš vyvolený princ, určený osudem nebo čímkoliv vyšším (je-li něco vyššího) a upínáme se k němu. Aniž by o nás věděl. Přehlíží, nebo spíš si ani nevšimne, šedou myš sedící na schodech, která usrkávajíc Jamesona z plastikového pohárku rozhlíží se po tmě kolem.
Jak obtížný život mají proslavení? Mají jej obtížnější než my, krásně neznámí, schování ve své ulitě anonymity? A chtěl by se někdy "obyčejný" člověk proslavit? Každému jde o jeho štěstí, někdy i o štěstí těch druhých. A je jedno, zda se proslaví ve svém městečku, okresu, kraji, republice nebo celosvětově. Nejvíce si však ceníme lidí ve svém okolí, kteří nás pochválí. Řeknou nám těch pár krásných slov "seš prostě šikovnej", "mám z tebe radost" a nebo neříkají nic, jen obejmou, nebo se podívají tím svým vědoucím pohledem a dotyčného "proslaveného" tenhle pohled krásně zahřeje u srdce. Protože ví, že to, co dělá, dělá dobře.
Nějakou dobu toto ocenění jednotlivce hřeje, ale přijde čas, kdy se bude chtít podělit o své úspěchy, problémy, starosti a radosti s někým dalším, bližším než jsou všichni blízcí. Kde ale takového člověka najít. Přebíráme z lidí kolem, až často zůstáváme sami. Sami ve svém bytě vpíjíme se do bílého stropu a jen si řekneme: "Sakra, den byl krásný, ale co teď?" Mrkneme do prázdné ledničky, občas vytáhneme láhev piva, schroupeme tvrdou kůrku okoraného krajíce, přečteme emaily, smažeme nechtěné žádosti o přátelství a jdeme spát. Sami.
Člověk chce mít někoho, komu se může stulit do náruče a v klubíčku sdílet přítomnost..
