Modlitba

Přikryješ-li celý kraj,

a les usne – tichý spánek,

tehdy bude všechno pryč.

Přikryješ-li naši zemi,

v době zimních radovánek

zlobu zamkneš na mrazivý klíč.

Svět utichne.

Zkrásní.

A snít...

Stroj času, energii v balíčcích
po kapsách mít a můžem
s lehkostí navázat zpřetrhanou nit.
Do snů zabalit se jako do hedvábí..
A snít.

Jsem malina

Maliní není pro každého.

Kolik květů

po denním snění

puklo

při svitu měsíce?

Malino

Malino!
Ty, sladká malino.
Přijde čas,
a proměníš se na víno.
Lehce svíravé..

Zamrzlý vrcholek

Tak sladce a krásně je mi.
To proto, že tung ting
v misce rozevírá se.
A duše zpívá s douškem každým
hlasitěji.
Den co den.

Osamocen

Tichem kráčíš.
Ráno zebe tě,
přesto tráva hladí
bosé nohy
unavené včerejškem.

A možná, že čekat se vyplácí.
Ne na to určité jedno, ale na celek.
Zjistíš, že třeba i to čekání ti dá přesně to, co potřebuješ..
Jistotu po nejisté "sezóně"..
Možná jen nad vším mnoho přemýšlíme.
Obracíme skutečnost několikrát, abychom viděli něco, co není..

Možná, že čekat se vyplácí..

Dočkej času a zjistíš..

Čekám na tvé "ANO",
však čekání je ztráta cti.
Možná, že až ráno
zjistíš - že včera bylo příliš pozdě,
a dnes už nedohoníš,
co zítra bys držet v hrsti chtěl.

Na rozcestí. Stojíš. Nehýbeš se..

Jen jsi.. na scestí..

Oslepen září,

prodírá se

skrz myšlenky,

dotírají -

neodcházejí.

Oslepen  tmou,
ticho je,

nepřichází.

Uprostřed lesa -

osamocen.

Jako Bludný Holanďan..

Občas chodím od zdi ke zdi svého bytu. Ráda bych podnikala něco smysluplného, ale nejsmysluplnější mi přijde být prostě zavřená doma. Nevkročit mezi lidi. A když už v nějaké společnosti jsem, tak se snažím dostat se z ní co nejrychleji pryč. Mám tolik práce, kterou jsem měla mít už dávno hotovou. Ale...nemůžu. Nemám na to energii..Proplouvám oceánem lidí a hledám ztracený přístav..

Jsem Bludný Holanďan, který proplouvá životem a nezná svůj cíl. 

Neříkám "TO DÁŠ!".. říkám, "VĚŘÍM TI!"

Nejsem ten, co ostatním říká "To dáš!" Nedělám to, protože mně samotné je to nepříjemné, když znám stav svého mozku a funkčnost paměti, která je spíš krátkodobá. Krátkodobost si představ v řádu hodin, dnů...nikoliv týdnů nebo měsíců, natož roků. Ráda přátele a kamarády podpořím, ovšem pokud o to stojí. Proto raději říkám "Budu na Tebe myslet!" nebo "Věřím Ti!" A pokud se nepovede, povede se příště..

Chápu tvé stresy před zkouškou. I možnou zoufalost a pocit zmaru. Nechci tě porovnávat se mnou. Ale, když jsem šla na státnice po třetí, říkala jsem si fajn..tak když to nedám, budou tři roky v čoudu a začnu přemýšlet nad tím, co vlastně budu v životě dělat, ale když to dám - co vlastně budu dělat?! Nic se nezmění, jen pár písmen před jménem. Vědomosti a dovednosti, si musíš obstarat i bez vysokoškolského vzdělávání a jen během života zjistíš, zda si ty roky promrhal, nebo jsi je vložil do něčeho užitečného.

Já zatím čas strávený v pracovním procesu vnímám jako zbytečný -  ale to je zase jen můj subjektivní pocit a pohled na věc. Pokud je zpětná vazba kladná, pak to člověk dělá dobře a měl by v tom pokračovat. Ale pokud mu přijde, že je jeho život fádní, musí ho změnit. Přemýšlím, jak změnit fádnost všedních dnů. Hledám něco, čím bych volné chvíle vylepšila, naplno si je užívala. Zatím jsem na nic nepřišla..

Myslela jsem si, asi dost bláhově, že tvá přítomnost v mém životě něco znamená a něco změní. Jsem důvěřivá. Na druhou stranu dost nesmělá, co se mezilidských vztahů týče. Možná to tak nevypadá, to proto, že s tebou mám pocit, že se známe dlouho, přesto o sobě mnoho nevíme. Co bych měla během pěti měsíců vyzvědět, když se bavíme jen o té "hrozné" práci a škole. Z tvého chování ke mně jsem usoudila, že by mohlo být z našeho přátelství něco víc. To NĚCO víc, vidím zřejmě jen já a ty jsi takto přátelský i k ostatním. Jsem z toho zmatená a jak říkáš ty - "mám z toho hlavu v pejru".

Bez přátel toho člověk moc neudělá. Nebo naopak mnoho, ale bude stále šťastný, osamocen? Mám mnoho známých, méně přátel, ale přítele na život nemám. Hledám ho. Stále hledám.. A jestliže jsem si myslela, že jsem ho našla v tobě. Nevím.. Spletla jsem se?

Mluvit mi moc nejde..raději píšu. Mám pocit, že vyjádřím všechno tak, jak chci. I když se to občas mine účinkem. Jen ta intonace hlasu mi tu schází. Věci mohou být pochopeny jinak, než zamýšlím. Ovšem to je problém psaného projevu. A já to beru..

Vím, že není nejvhodnější doba, ale kdy bude?

Až budeš mít po, dej vědět. Pěkné dny sebevzdělávání..

Inel