Všechno to, co dělám jde tak nějak mimo mě. Jsem divákem absolutně všeho.. Nemám sílu vstát a jít. Projít si podzimní přírodu, vyfotit si pár nahých stromů a těšit se z podzimních mlh, které mám tak ráda.
Další rok je za mnou a když se ohlédnu za čtvrtstoletím, které jsem tak nějak prožila, musím říct, že poslední roky pouze přežívám. Jedna jobovka za druhou, vlastně jedna lepší jak druhá. Stále studuji, i když se tomu zatím studium říkat nedá a to mě čeká příští rok další škola - jupi jupi jupi. Ano, docházím na fakultu, ale nemám ani písmenko ze všech těch seminárek a to nemluvím ani o stozích knih, které bych měla nacpat do mé přeplněné hlavy. Pracuju. To samo o sobě stačí. Dělám něco, co mě sice baví, ale docela mě to nenaplňuje a já pořád přemýšlím, co vlastně budu v životě dělat..nějak mi to nejde..vymyslet to...možná, že kdybych ovládala cizí jazyky, bylo by to všechno jednodušší, ale to je jen kdyby...musím vymyslet něco na TEĎ. Veškerá prudérnost ohledně práce mě taky nebaví, spíš mě to otravuje a dodává nechuť k další činnosti.
Vztahy mezi mými blízkými či vzdálenými se mi jeví jako špatný vtip..ti, co jsou blízkými jsou ve skutečnosti neuvěřitelně vzdálení.. Možná, že je to mým přístupem ke všemu. Poslední dobou nemám z ničeho ani radost. To, že jsem zase o rok starší si všimlo jen pár lidí kolem. Jedna z mála byla mamka, pak otec, kterého znám jen v podobě bankovky tajně poslané po ségře, a vůbec rodina z mamčiny strany. Z kamarádů nikdo...tedy skoro.. Možná, že by mě to právě mělo těšit, že si nikdo nevšiml... :o)
Je mi z toho všeho smutno. Čert vem, že jste si nevzpomněli...to je fuk.. Ale pocit osamělosti je čím dál tím větší, čím víc jsem s vámi. Jsem s vámi, ale vy beze mě. Mám otce, ale vlastně ho nemám a on mě nezná. Neví, co studuju, proč pracuju tam, kde pracuju, co bych v životě chtěla, co jsem v životě nikdy nedostala a z čeho jsem zklamaná. Proč mi je tak, jak mi je a proč to všechno podělal právě on.
Jasně, rada "Nepoddávej se tomu, co cítíš, protože to bude za chvilku pryč." nebo "To, co je teď, je teď, za chvilku to tu nebude." ale pokud tu stále jsou podněty, které ve mně vzbuzují to, co pociťuju, tak se to jen tak neztratí..
Je mi z toho všeho tak nějak...agresivno..nejradši bych vstala a vybila ten vztek, prázdnotu a to NIC, co ve mně je. Chtěla bych utéct někam daleko, ale ne sama. Potřebovala bych spojence..To, že dělám všem vrbu a podávám prst, i když vím, že mi sežerete celou ruku, tak to prostě dělám proto, že to tak je a ne jinak. Vždycky to budu dělat. Vždycky vám podám prst, třeba i celou ruku a vždycky vás vyslechnu, i když vím, že pro mě to moc z vás neudělá a ani by neudělalo. I z toho je mi ouzko. ..možná jen málo dávám najevo své pocity a rozpoložení.. Nedávám vám moc příležitostí zjistit, v jakém rozpoložení se nacházím, protože docela často klamu. Klamu vás, klamu sebe...
A vůbec, lidi pro sebe dělají pramálo pěkných věcí. Málo se chválí, málo se podporují, málo se mají rádi..
..Mějte se krásně..mějte se rádi...
