úterý 11. října 2011

Skoro čtyři roky zpět..

Jsou to skoro čtyři roky zpátky, co jsem si založila tenhle blog. Zjišťuju, že jsem velmi špatný herec. Životem se nechávám vláčet místo toho, abych si jej řídila. Na cestě svojí hrou mám smůlu na patách. Monologicky odříkávám předepsaný text. Snad to jsou jen myšlenky, snad je to jen vítr na strništi. Ale rozhodně to není nejveselejší počtení. Pořád doufám v lepší zítřky. Snad jen to mě drží v realizaci i takto špatné hry.
Ale každá hra (i ta špatná) má v sobě pár scén s dobrým námětem. Čekám na ně s otevřenou náručí, ještě se nedostavily. Tedy poslední rok nebyla žádná, která by stála za řeč. Takové malé štěky. Ten poslední mohl být dobrou scénou, ovšem museli by zůstat i herci. Neodešli, jen si změnili role. Ani řečník nejsem dobrý. Když už něco řeknu, tak musí být důvod. A když se náhodou rozhodnu říct víc než by se mělo, zamotám se do slov tak, že nakonec všechno vyzní jinak než jak jsem původně myslela. Řečník už lepší nebudu, ale pisatel - pisatel možná. Všechno několikrát přepíšu a není to ono. Nejlepší je to, co nikdy neopravuju. Pak si můžu akorát povzdechnout, že to opět vyznívá poněkud jinak a všelijak, ale popisuje to změť myšlenek, pocitů a písmenek, co mi běhá v hlavě. Když jde o cit (nebo jakoukoliv náklonnost, k tomu druhému) je moje řeč nejzmatenější, i když chci mluvit srozumitelně a jasně, je to všechno pod mlhou a ani já se v sobě nevyznám.
Myslím, že role láskou psané jsou ty nejtěžší.  Chybí mi člověk do dialogu.  Kdo mi podá pomocnou ruku s textem, když ho zapomenu, a komu budu oporou při nejobtížnějších hereckých zkouškách. Někoho, kdo půjde po stejné a nebo opačné životní cestě. Od čeho jsou křižovatky. Člověk přehodí výhybku a jede směr společný život. Přehodnotíš mockrát své rozhodnutí odbočit ze své nebo společné cesty, nakonec je stále ještě naděje, že dojedeš k jiné křižovatce, k jiné výhybce.
Koneckonců každý dohrajeme své představení se závěrečnou děkovačkou většinou sami.

neděle 14. srpna 2011

Kolotoč..

Všechno se točí jak na kolotoči. Všechno začíná a končí stejně. Nakonec zůstáváme sami...Občas vám příjde, že nový začátek je fajn, ale po pár kolech prožíváte stejná zklamání, zbytečné investice svého času, citů, pochopení. Nic se vám nevrací tak, jak čekáte. Jste na řetízkovém kolotoči, co v jednu chvíli zrychluje a nakonec se zastaví a vy jste stejně malí, jako když jste nastoupili. Je vám pět let a svět se vám zdá tak velký a nebezpečný. Zůstáváte sami. Dospělí s pětiletým strachem....

úterý 31. května 2011

Paměť zkáza lidstva

Pluje si po vodě tiše,
tak jako nikdy dřív.
Jen trochu kručí jí v břiše,
jo, s hladem bývá kříž.

Vědění jí nestačí,
prý titul je potřeba.
Dříve to bylo jinačí,
byl jsi a titulu netřeba.

Pluje svými sny tiše,
tak jako nikdy dřív.
Chce se jí do světa křičet,
S pamětí mívávám kříž...

čtvrtek 26. května 2011

Když..

Když se vám srdce zatřepe jen tak lehce, jako když se dotkne vaší tváře motýl, víte, že vás potkalo štěstí. Nebo láska? Ať tak či tak, je to krásné. Nechte svá srdce třepat se, vždyť kolikrát vás to ještě v životě potká...

pondělí 23. května 2011

Na palouku u lesíčka..

Na palouku u lesíčka,
hořela tam malá svíčka.
Hořela a hořela,
panenka tam ležela.
Ležela si pod drnem,
měla jistě krásný sen.

O svém milém, boubelatém,
co podlehnul zkáze zlatem,
zanechal ji samotnou,
jen tak státi za plotnou.

Rozhodla se děvčica,
uvařiti jemu psa.
Pravý vývar z Baryka,
je ho půlka žejdlíka.
Prozřel milý velmi brzy,
když kanuly dívce slzy.
"Náš Baryk byl dobrý pes,
tys psožrout, právě dnes!"

Rozhněval se milý naň,
vypadal jak stará saň.
Vzal si tupou kudličku,
uťal dívce hlavičku.
To máš za psa, dívko má,
nikdo už Tě neshledá.
Ten, kdo tě vždycky miloval,
u lesa Tě pochoval.

Na paloučku zhasla svíčka,
dívce temně klesla víčka.
Sní svůj smutný sen.

čtvrtek 5. května 2011

Jen tak..

Poslední taková...

Byli dva. Dva na štěstí, na lásku, na strach a na smutek. Dva na výhry a prohry. Dva na život a na smrt. Ale to už tu jednou bylo.

Byli dva a stále jsou. Jen každý má své smutky a radosti, strach a lásku. Ať má jakoukoliv podobu. Jednoho dne osaměla. Chvíli se té své samoty bála, ale nakonec se spřátelily. Stejně jako poprvé, rozhodla se najít ve světě svůj Záhir. Ale dnes nešla za Večernicí. Věděla, že cesta k ní je dlouhá a zapeklitá, a že štěstí většinou čeká tam, odkud odcházíme. Zůstala doma. Hledala krásu v přírodě. Každý den se podívala z okna a usmála se. Ne proto, že svítilo slunce, kvetly květiny a zpívali ptáci, ale proto, že byla svým způsobem šťastná.

Zprvu bylo pro ni všechno obtížné. Nedokázala formulovat své myšlenky do kloudných slov a vět. Jen měla obrovskou změť čehosi, co se jí honilo hlavou. Chvíli bylo veselo, chvíli smutno. Chvíli si říkala, že je všechno v pořádku, ale nakonec bylo všechno špatně. Hůř snad už být nemohlo. Cítila se ublíženě a dlouho tak i přemýšlela. Nejvíce ji mrzelo, že nedokáže s člověkem mluvit. Nedokáže se na něj podívat, aniž by ji nedloublo pod žebry. Ale přes tohle všechno byla ve skrytu duše šťastná.

Byla noc. Toulala se jako kočka po kraji a dívala se na Kasiopeju, která byla zase vzhůru nohama a hledala svou korunu. Jen tak na ni křikla: „Kde najdu štěstí? Nehledám Večernici, hledám jen štěstí.“ A Kasiopeja blikla. „Kde myslíš, že najdeš štěstí? Projde tudy mnoho lidí a většina se ptá na totéž. Zkus se podívat do své duše.“ Ona jen smutně podotkla, že duši nemá. Jednou ji půjčila a už se k ní nevrátila. Asi někde bloudí.

Rozednívalo se. Bylo šero a trochu ponuro. Už jen pár dní. Je připravená s ním mluvit? Jak tak přemýšlí, na větvi nad ní sedí smutná průhledná bytůstka. Pláče. Snad pláče radostí nebo jenom prostě pláče. Mezi vzlyky utrousí: „Kde ses toulala? Pečovali o mě dobře, ale s tebou je mi nejlépe. Už mě prosím nikomu nepůjčuj.“ Seskočila dolů a najednou bylo všude kolem krásně. Slunce se vyhouplo na oblohu a v lese kouzlilo svými paprsky mezi kmeny stromů. Na palouku kvetly sasanky a voda v potůčku byla tak krásně průzračná a ledová. Je parné léto.

Uběhlo několik dní a byla pořád šťastná. Ne proto, že našla svou duši, ale proto, že přešlo tolik času. Říká se, že čas je nejlepší lékař. Snad už zacelil ránu v srdci. Snad s ním bude moct promluvit, aniž by se vracela do minulosti. Jednou přítel, navždy přítel. Vždyť jí tolik chyběl. A že si mají co povědět. Na světě není zle. Jen si musíme umět udělat svět krásnějším a hledat štěstí ve všem, co nás v životě potká. Všechno se děje kvůli něčemu jinému. A my to neovlivníme. Jen tomu musíme dát čas, než budeme schopni zase normálně fungovat jako před tím. Stejně jako ona. Čekáme na čas. A na své štěstí. Ono přijde. Brzy.

O bláznu, co čekal na zázrak

Jednoho krásného dne se probudil. Měl přes oči šátek, to proto, aby se po ránu nepolekal světa. Pomalu polehoučku ho sundal a divil se, co je kolem něj krás. Zase jednou v životě viděl, co ho minulo. Na další den, se posadil na posteli a ptal se sám sebe: “Co mě dneska čeká? Stane se zázrak a já budu šťastný?“ Podíval se kolem a věděl, že si na zázrak bude muset ještě počkat.

V příštích dnech byl smutný, nešťastný ze všeho co ho míjelo. Až narazil na osobu, která v něm vyvolávala pocit štěstí. Jen když ji spatřil, chtěl se jí zeptat – už se stal zázrak? Ale když na něj pohlédla, radši svou otázku spolkl. Byl zmaten sám sebou, světem, osobou, která mu byla najednou tak blízkou a neopustitelnou. Po čase zjistil, že v ní našel sebe. Sebe nezmateného, spokojeného, klidného a šťastného.

Chtěl být stejný, chtěl, aby i ona v něm viděla to, co vidí v ní. Chtěl, aby v něm měla oporu, když bude potřeba, chtěl, aby se ho na všechno ptala, chtěl, aby z něj čerpala sílu a naději, chtěl mít oporu v ní, chtěl se ptát na všechno, co ho napadlo, chtěl mít jakousi jistotu, chtěl naději získávat zpět v beznadějných dnech.. Osoba musela být i jinde. Musela věnovat svůj čas a lásku. Blázen to věděl, ale nepřipouštěl si to. Srdce ho ze všeho bolelo, ale bolest nechtěl vnímat, i duše ho tížila, ale kde hledat duši? Věděl, co má udělat..nevěděl jak. Věděl co se má stát, ale čekal na zázrak, který by to za něj vyřešil.

Bolest a prázdnota ho užírá a on se se strachem probouzí. Už bez šátku. Ví, že ho nic už nemůže vylekat. Snad jen ten zázrak, který nepřichází. Čeká stále.

neděle 1. května 2011

Bude lépe..

Koukám se na svět jak na zrychlený film. Nevnímám, kdy vyjde a zaleze slunko, sotva z postele vstanu a promnu oči, už abych šla zase spát. A když se stihnu probudit, světe div se. Všechno se tak mění, tráva, co měla ještě včera jarní sestřih, mi sahá ke kotníkům, lechtá při brouzdání na chodidlech a kapkami rosy se mě snaží dostat ze snů. "Haló, vstávej! Je tu jaro. Nové začátky. Vstávej!" A já jen tak polehoučku otevřu jedno očko, pomžourám si a když se ujistím, že mě nic nepřekvapí rozlepím i to druhé. Slunko mě škádlí ranními paprsky a slibuje krásný den. Už jen vzít sandále, klobouk a brýle a vyrazit světu a novým zítřkům vstříc.

středa 20. dubna 2011

Růžové, tiché, mlčící...

Nic netušící růžové poupě leží tiše uprostřed listu na klidné hladině. Každým okamžikem se má rozvinout do své krásy. Můžeme jej pozorovat tajně. Má svůj svět. Svůj život. Ví, že na něj hledíme a čekáme. Ví a říká si: "Kdo si počká, ten se dočká." Je krásné. Růžové, sametové, malé a nevinné. Má toho tolik před sebou, ikdyž jen několikahodinový život. I přes tak krátký čas, dělá světu radost. A až ten lotos odkvete, zbyde po něm jen zelený hrob uprostřed tůňky.

pondělí 28. března 2011

Poslední...slaná...pro Vás...

Skrze promáčené mříže se dívá do světa. Takový déšť ještě nezažila. Byl tak zoufale dlouhý, až zbyl jen vítr. Pozoruje svět, který se zdá být černobílým. Občasné odstíny šedé jej "probarví", ale nic zvláštního se stejně neděje. Tajemný, přichází neohlášen a přepadá ji. Den co den se vrací a ona ho stejně nečeká. Usedavý déšť, co rve uši, jí prší přes černé mříže. Čeká příchod toho lepšího. Toho, co si zaslouží a který smí podívat se do jejích tajemných očí. Ale on se někde zdržel. Asi mu ujel vlak před nosem, když s kyticí lučního kvítí a s kytarou na rameni spěchal na poslední spoj. Tak moc by chtěla volat do světa, že bolest na srdci se už nedá vydržet a že pořád nemá svoji duši. Jen otevřela svá ústá a nic se neozvalo. Ani hláska. Jen se koutky svěsily a tváře zalil ten zoufalý slaný déšť. Zase jí prší do cely. Už má v sobě slušný zmatek. Neví, co má nebo nemá dělat, na co myslet nebo zapomenout. Nechce se spálit. Teď už ne. Zanevře na něj..na všechny, jemu podobné..zavře oči a na černých řasách se jí třpytí poslední slaná kapka. Pro ty, kteří si ji ani nezaslouží..

úterý 22. března 2011

Jako čajový lístek..

Stočený v malinkou kuličku čeká, až jej milec zalije vodou. Tou blahodárnou vodou, která v něm opět probudí život. Pomalu se začíná rozvíjet a dokazuje svému blahodárci, že není jen prachobyčejnou vyschlou kuličkou, má v sobě určité kouzlo, které milec zajisté ocení, až se rozvine do své plné krásy. Jen tak pomaloučku, polehoučku, rozpíná svá křídla, protahuje své stočené tělíčko a promlouvá. Ano, promlouvá ke světu, děkuje mu, za život a za ruce, které jej vyšlechtily, utrhly z keře a umělecky stočily do úhledného drobku. Teď když je vidět, co to vlastně milec prohlíží, říkám si - nedívej se tak na mě. Jsem jen obyčejný lístek z čajového keře. Není to sprosté, takhle se vychvalovat? Čajový lístek je skromný a obyčejný..ale přesto vzácný a on to ví, stejně jako já.

úterý 8. března 2011

Mramorová studna

A tak dál v bludišti přemisťuji své tělo bez duše..dívám se do země, protože nebe skoro nevidím..listoví teprve pučí a skrz keře to profukuje. Ty, které tu míjím už po několikáté ani nevnímám. Dívají se pod nohy a choulí se do kabátu. Lidé cizí cizím. Ale za jedním olistěným keřem jsem objevila nádhernou studnu. Byla z bílého mramoru s novými okovy. A tak jsem se chytla za kliku rumpálu a točila jsem a točila, ale pořád jsem neslyšela, kdy okov narazil na vodu. Řetěz byl snad nekonečný. Už mě chvátila panika a strach z toho, že je to zase zbytečná práce. V podvečer konečně žuchnul okov na hladinu. Jen to slabě cinklo. Při pomyšlení, jak dlouho ho budu vytahovat a ke všemu o mnoho těžší..chtěla jsem to vzdát. Ale nakonec jsem zatnula zuby, zapřela jsem se o patu studně a točila jsem rumpálem. Nad ránem se začalo rychle rozednívat. Ale když jsem otočila zrak k obloze, byla temná s malinkatými hvězdami, ale kolem studny se linula záře. Vytáhla jsem okov a nevěřila svým očím. Byl plný světlušek. Svítil tak moc, že přišli i ostatní lidé a dali se se mnou do hovoru. Poprvé za celou dobu, kdy tu společně bloudíme, jsme si povídali o věcech, nad kterými jsme si každý sám přemýšleli. Bylo nám příjemně. Ale bohužel jen do okamžiku, kdy vyšlo slunce. V tu chvíli všichni sklopili zrak k zemi a zkusili jinou cestu ven. Občas jsou světlé chvilky v temnotě. Pokouším se opět jeden takový okov plný světlušek vytáhnout na zemskou temnotu. Jde to ztěžka, ale jde to. Připravte se vy, cizí cizím, za chvíli bude možnost rozpovídat se...

pátek 14. ledna 2011

Čekárna "ŽIVOT"

Celý život člověk na něco čeká. Stárne a čeká. Když konečně něco přijde a myslí si ,že je to ono...čeká...jestli se z toho onoho nevyklube něco jiného....čeká....zjistí, že je to ono, ale jiné ono než čekal..Tak čeká a čeká. Když se dočká, řekne si: "A na tohle jsem čekal celý život?" Kde už mohl být.

Život plný pocitu bezmocnosti, lhostejnosti ostatních, nakonec zatracen a ztracen, nikdy znovu nenalezen. Uzavírá v sobě svá tajemství a sny o tom, jak to všechno mohlo být krásné, nebýt onoho, co je jiné než ono, co čekal..A tak i Inel uzavírá kapitolku snů a přání. Osud je nevyzpytatelný a cloumá s vaším životem tak, jak se mu chce. Neovlivním nic, co se kolem mě děje. Prostě to tak je. Prostě se to děje. Je na ostatních, jak se s tím vším vypořádají. Já způsobem, který je jedinečný jen pro Inel. Uzavírám se před světem, všichni si trhněte. Na vaše kecy, výmysly a to ostatní vám SERE bílej tesák!

Můžu s tím nesouhlasit, ale to je jediné, co s tím opravdu můžu dělat..