Zubatá..

Zubatá pomalu brousí svoji kosu,

nikdo ji nevidí, víme že je tady,

nikomu nevadí, že krev nám teče z nosu

a že jsme ti, co vidí už jen hlady.

To špatný hlaste okolnímu světu,

vždyť slyšíme konec smutně znít,

stačí říct jenom jednu prostou větu,

pak zase zkusit naplno žít.

Zubatá svoji velkou kosu klepe,

je slyšet temně kovový zvuk,

nevnímáš srdce, jak ti zrádně tepe

a kolem tebe posmrtný hluk.

Jestli taky vidíš ty nekončící zrady,

no tak se zvedni a řekni to všem:

"Nenávidím z duše tyhle velký sraby

prej tohle je ta naše krásná zem!"

Zubatá svojí velkou kosou kosí,

slyšíš ten temně kovový zvuk,

nevnímáš lidi, co ti k hrobu nosí,

a kolem tebe posmrtný hluk.

Obava..

Mám jednu velkou obavu,

abysme nechodili pozadu

s hlavou smutně svěšenou,

kam nás ještě zaženou?

Když svět nám tmavne před očima,

nikoho z nás nezajímá,

že život vždy umírá těm,

co ještě nemaj svůj sen.

Davy se táhnou nocí, tmou,

nikdo se nešpiní realitou.

Ten kdo se na svět smutně dívá,

přeje si, ať život neumírá.

Mám jednu velkou obavu,

aby svět nechodil pozadu.

S hlavou smutně svěšenou

jde cestou svojí "vznešenou".

Můžem si za všechno vždycky jen sami,

že máme tyhlety smuteční davy.

Kde sny nám umíraj den co den,

nikdo je zachránit není schopen.

Mám pro vás jednu malou radu:

Vystupte, LIDI, ze smutnýho davu

a s hlavou hrdě vztyčenou

nechoďte cestou vyčpělou.

Najděte svou stezku odvahy

Vždyť modré nebe je nad námi

obloha krásná s hvězdami.

Můžeme v klidu každý snít sen,

že život je životem každičký den.