ASI NAD VŠÍM MOC PŘEMÝŠLÍM.....

Bojíme se..

Bojíme se otevřít svá srdce novým lidem. Možná proto, že ran jsme získali už mnoho a další bychom neunesli. Možná proto, že říct "mám tě rád" je obtížnější než by se čekalo. A přesto je to tak jednoduché..
Sdílet s druhým čas, protože je vám s ním dobře. Mít tolik věcí na srdci, ale jazyk vám neposlouží ke sdělení všeho. Možná pohledy stačí. Vždyť oči jsou branou k duši, a pokud se dorozumí dvoje oči, dorozumí se i dvě duše..Těla přijdou k hotovému..
Byli vychováváni jako čestní lidé, kteří jsou šlechetní natolik, že nedokáží o ostatních přemýšlet negativně. Jsme ti, kteří doufají, že v každém je něco dobrého. Zavíráme oči před zlem, ne proto, že bychom se ho báli, ale proto, že chceme prokouknout k dobru, které se vzadu krčí..
Pozorujeme dění kolem nás. Introvertní já si povídá samo pro sebe, samo se sebou..a je nám tak dobře. Ale občas potřebujeme to druhé, extrovertní, abychom otevřeli srdce někomu dalšímu. A je to obtížné..

Ctnostní rytíři, ještě nevymřeli, ale mají namále. Přijít o ně by byla obrovská škoda. Zvlášť pro nás, ctnostné dámy, které mají (naštěstí) už ostřejší lokty..

Přesto se bojíme.. A proč vlastně?

ANO..

Zjišťuji, že bez některých lidí dokážu žít naprosto pohodově a bezstarostně..

Ta cesta je cíl!

Jsem. Jsem srab. Nebo jen hodnotím věci nanejvýš rychle. Dnešní výlet do Prahy byl zbytečnou cestou. Možná. Možná, že právě ta cesta byla pro mě důležitá. Měla jsem být na jeden a půl hodiny dlouhé diskuzi. Dojela jsem na místo. Ale.. ALE! Musím tam být?

Jsem. Jsem možná srab, ale právě ta cesta byla pro mne přínosná. Prošla jsem kolem školy dál. Táhlo mě to na Vyšehrad. I když nebylo krásné počasí (lilo jak z konve), musela jsem jít dál. Z pod deštníku pozorovala jsem plačící Prahu. Bylo mi tak nějak jinak. Krásně. Nebýt svázána pravidly, povinnostmi, tím, co by se mělo a slušelo. Užívala jsem si dešťový okamžik a moc volby.

A právě ta cesta tam a zpět byla dnešním cílem. Zjistila jsem, že se slovíčky "square" a "hospital" a hlavně pomocí svých rukou, se domluvím taky a dokonce pošlu správným směrem ruské turisty.. Ta cesta tam a zpět mi otevřela oči. Lpím na něčem, co mě netěší. Utrácím drahocenný čas života někde, kde to nikdo nedocení. Baví mne to stále? Chci vzdělávat nevzdělavatelné? Nebylo by mi lépe někde v horách s kozou v chlívku a bylinkami pod oknem roubenky?

Možná jsem srab, ale jsem na sebe hrdá, že jsem se dokázala oprostit od okolního světa a s drahokamem v dlani, jsem se dívala do koruny Kaštanu.

Podzimní..

Pohladit listem vodu labskou,
ta už podzimem voní,
doplout proti větru pod most snů,
vracet se cestou,
kde slunce s nebem se snoubí
s láskou
k červánkům..