Po dlouhých letech jsem se ohlédla za sebe a Nic. To polovičaté Nic se krčilo u mých nohou a mlčelo. Mohlo mi spílat, mohlo mě kopnout, ale jen tiše sedělo a ani nedutalo.
Nedávno se rozhodlo, že bude větší, rostlo a rostlo. Ale zároveň ho ubývalo. Tak nějak zevnitř, potají mizelo v nenávratno. Je mi z toho všeho ouzko. Člověk ani neví, co mu má být. Jestli pěkně hřejivě u srdce nebo těžko na duši, anebo ouzko v krku a nepříjemno po těle. Mně je ouzko. Ouzko celkově.
To malé nic je u mých nohou a krčí se. Ale uvnitř se rozpíná do všech zákoutí smutné duše. Jakoby mě chyběla značná část. Ta část, co se umí radovat. Směju se...ale jen na venek abych to malé nic obalamutila. Tváří se, že se mi to daří, ale ví, že to není pravda. Častokrát se přistihnu, že mám pohled upřený někam daleko, skrz lidi, skrz svět. Myšlenky se vzdalují a Nic roste. Já se propadám na dno mrtvého kráteru.
Teď už jen stačí, až naprší z nebe ryby a pijavice. Najdu vstupní kámen do světa lidí a do světa snů a budu proplouvat sem a tam za polovinami stínů.
Když jsem se ohlédla za sebe, viděla jsem jen polovinu. Polovinu sebe, polovinu tebe, polovinu světa. Po dlouhých letech se všechno tříští na menší a menší části a já stojím před tou skládačkou oslepena minulostí a zchromlýma rukama šátrám kolem.
Každý hledá polovinu svého stínu, Každý, aniž by o tom věděl. Já vím své..
