Jak ráda byla bych protivná. Jak ráda řekla bych všechno z plných plic. Ani nitka by nezůstala suchá. Štve mě toho tolik a zároveň mi imponují vlastnosti a věci, které bych jinak odsoudila. Je toho toliko společného a přesto rozdílní jsme. Tak ráda bych vypověděla, že to, co mě rmoutí, má mnoho příčin v mlčení a naopak. Bráním se sama sobě. a.. Přesto se sebou válčím. Jsem plná protikladů. Tvářím se a cítím rozdílné věci.
Slova ale nelžou..
Jsem rozmrzelá, navenek se ovládám, uvnitř však běsním. Tak ráda bych ničila věci kolem sebe, ale já jen tiše se sklopenou hlavou projdu.. Projevy typického štíra. Když něco konečně dělám - dělám to naplno.
V minulých životech jsem musela být chlap, neb si potřebuji dokázat, že vše zvládnu SAMA. Nesmím se divit - že i žít dokážu sama. Tak ráda bych našla svou druhou polovinu duše - tu veselejší, která by opečovávala tu mou, melancholickou..
Tolikrát jsem se spálila, ale mé nepoučitelné srdce, zase nahlíží do ohně. Je připraveno dát se celé, jak to má ve zvyku. Však duši, tu hloupou, melancholickou, ustaranou duši neposlouchá. Teď však připraveno na proslov, vyhlíží vhodnou chvíli. Ví, že je to jediná poslední šance, kdy může ukázat samo sebe v celé své kráse, než bude opět zraněno.
Varuji jej (srdce) po několikáté, že nemůže jít do boje pokaždé. Že někdy přece může zůstat doma, nemusí hned vpadnout při prvním zatřepetání. Už už se tvářilo - že přece VÍ, ale dnes.. rozohnilo se, možná že se trochu opálilo od žáru mého vnitřního ohně. A mé hloupé, otevřené srdce dál nabízí se všanc, i když není úplně vidět..
Ale duše ví.. Ta moje milá duše, která se občas scvrkne do zrnka prachu, je moudrá. Často mě překvapuje, kolik toho ví. Mnohokrát mě varovala, já ji však neposlouchala. Možná je na čase dát jí za pravdu a srdce potrestat.
Možná je na čase nespoléhat se na plané sliby a odetnout se od těch, co si myslí, že nevím. Ale já vím. Vím toho víc, než bych měla a chtěla..
Miluji a nenávidím..
