Vlci v nás

Ve ztichlém lese
my dva proti sobě.
Můj černý vlk lek´se
toho bílého v tobě.

Spolu pak duet
vyli teskně..

Jak to je?

Nemůžeme si za to své NEblaho sami? Jestliže se obklopujeme lidmi, o kterých si myslíme, že nám naplňují svým bytím život a ono to tak není, nenutí nás tenhle sebeklam utápět se v samotě běžných dní?

Není snadnější žít život tak, jak vám přijde na ruku? Proč čekáme, že si oni, ti pro nás "prý" důležití, udělají čas, obejmou nás a řeknou, jak je jim s námi dobře. Není to zbytečné plýtvání sil, energie a času?

A pokazíme sami tohle "prý" přátelství tím, když to těm druhým řekneme? Dáme jim najevo, že nám s nimi je dobře a dokonce moc, že se konečně umíme s někým od srdce zasmát a čas - ten drahocenný čas se zastaví a čeká na nás, až si užijeme tu dokonalou chvíli. A pak? Pak se zase rozejde. Ten čas.

Proč ale nenajdeme sílu sdělovat vše, co si myslíme a tak, jak to cítíme? Necháme plno slov za potutelným nebo i vřelým úsměvem. Duše v nás řve, chrlí slova, kterými bychom rádi lidi kolem sebe zasypali. Povětšinou jsou to slova pěkná, hřejivá. Občas se stane, že se promění ve stoku.. podle toho, kdo se vám připlete do cesty. Však vy, s úsměvem na tváři, pokud se vám jej podaří vykouzlit, projdete kolem a neřeknete nic nebo jen málo z toho všeho - to přijatelné, neutrální..

Můžeme vůbec nějak ohrozit bytí těchto lidí v blízkosti naší osoby?

Dokud mi necuká oko - jsem v pohodě

To už pár dní tvrdit nemůžu. První záškuby se objevily v pondělí. Nejsou pravidelné, ale vím o nich. Je to nepříjemné. Celé mé JÁ mi dává najevo, že bych měla ubrat. Ale já tvrdohlavě jdu dál proti zdi. Záškub sem a záškub tam..nic s tím nenadělám.

OMYL!

Pohrávám si s myšlenkou, že si vezmu dovolenou. Přestože finance schází. Energie ubývá a nedoplňuje se. Nejspíš málo pozitivně nabíjejících zážitků.

Takže měním své tvrzení:

"Dokud mi necukají obě oči - jsem v pohodě."

A proč to všechno..

Můžeme se spokojit s tím co máme? Není to běh na dlouhou trať bez znalosti terénu a překážek, kdy se nám nemusí vyplatit jakákoliv ochota vůči ostatním lidem? Není škoda, že nám starší nebo zkušenější kolegové nepředají to, co je osvědčené? Proč se lidé musí "trápit" nad tím, co už jiní objevili? Ve výsledku je to jen zbytečné plýtvání energií někde, kde to není vůbec potřeba. 

Můžeme se spokojit s tím co máme? Nepotřebujeme další "know how", abychom správně žili náš život. A co je vlastně správné? Máme se životem nechat provést nebo jej probojovat až k jeho konci? Nebylo by jednodušší spojit síly a s úsměvem dojít na rozcestí, společně se rozhodnout, co dál? Proč se trápit jako jednotlivec, když můžeme sdílet své potřeby, strachy, starosti, ale i radosti a dobrý pocit jen z určité situace..

A proč to všechno?

Stáda mocí hnána?

My, co stojíme před stádem,
prý oplýváme velkým darem.
Rozvinout duši bečících ovcí,
které sápají se po ovoci,
bez snahy a píle získaném.

Možná, že chceme mnoho
od stáda halasných bytostí.
Možná že chceme mnoho,
když tasíme se se ctností
a diskuzi o ničem rozvíříme v prach.

My, stojící před stádem,
trpíme tím velkým darem,
střídat stáda - čtyři, pět,
tak rychle, jak chce po nás svět,
bez hodnot a kvalit..

Chcete více pravdy nalít....?