Věděla jsem, že mi něco schází. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co to je. Trvalo to roky. Ty dlouhý roky, co jsem si myslela, že mám všechno, ale přece mi něco scházelo. Každý můj postup v hudebce, každý úspěšně zakončený ročník klavíru, absolventský koncert prvního i druhého ročníku, maturita, úspěšné složení přijímaček na vysokou, napsaná bakalářka, státnice z hudebky, státnice ze speciální pedagogiky - do třetice všeho zlého, nástup do pracovního procesu.. To všechno vypadá jako dokonalý vzestup v kariéře, v životě. Ale pořád jsem měla pocit, že mi něco schází. Až teď po čtrnácti letech zjišťuju co.
Chybí mi, chybí mi povzbuzení od táty, pochopení, uznání, důvěra, respekt. Nemám se o něj jak opřít. Cítím se okradená o tuhle zvláštní lásku. A kdykoliv slyším větu: " Je to přeci tvůj táta, měla bys ho respektovat..", obrací se mi žaludek, pomyšlení, že člověka, který se nezajímá, co se děje s jeho vlastní dcerou, mám ještě pořád nazývat svým tátou? Radši bude slepě poslouchat tu saň, kterou zná sotva 4 roky. Nechá se jí odříznout od části své rodiny a nepřijde mu to divné, stačí mu si "povídat přes plot" naší rozpůlené zahrady. Ale "On na to čeká". Na krok ode mě. Začít komunikovat? Jak, když to mám zakázané. Komunikace je nemožná - přes plot sice jde, ale přízviska mé osoby květnatě popsané mi stačí.. Podala jsem mu ruku dvakrát, pozvání na kafe nebo čaj přeci není nic zlého, řekla bych, že docela dobrý krok k navrácení schopnosti povídat si. Ale, co když se to ona dozví - NE, to by nebylo dobré, ani jí nebude říkat, že jsem ho zvala..
Je tak slabý k jakémukoliv odporu, vzdoru. Nechá sebou vláčet. Nechá si nadávat, posílat do patřičných míst. Potřebuju se oprostit od téhle části rodiny. Ta oslava bude poslední kontakt mezi mnou a jimi - ostatními, co jsou oslepeni snobismem a neschopností prokouknout jak se věci mají..
Chybí mi, ale v tomhle životě to už nenapraví. Až příliš moc to bolí, aby to šlo. Rozbité, bolavé srdce nejde obnovit, aby bylo opět bez jizev..a důvěra..ta už vůbec.
