Jsou to skoro čtyři roky zpátky, co jsem si založila tenhle blog. Zjišťuju, že jsem velmi špatný herec. Životem se nechávám vláčet místo toho, abych si jej řídila. Na cestě svojí hrou mám smůlu na patách. Monologicky odříkávám předepsaný text. Snad to jsou jen myšlenky, snad je to jen vítr na strništi. Ale rozhodně to není nejveselejší počtení. Pořád doufám v lepší zítřky. Snad jen to mě drží v realizaci i takto špatné hry.
Ale každá hra (i ta špatná) má v sobě pár scén s dobrým námětem. Čekám na ně s otevřenou náručí, ještě se nedostavily. Tedy poslední rok nebyla žádná, která by stála za řeč. Takové malé štěky. Ten poslední mohl být dobrou scénou, ovšem museli by zůstat i herci. Neodešli, jen si změnili role. Ani řečník nejsem dobrý. Když už něco řeknu, tak musí být důvod. A když se náhodou rozhodnu říct víc než by se mělo, zamotám se do slov tak, že nakonec všechno vyzní jinak než jak jsem původně myslela. Řečník už lepší nebudu, ale pisatel - pisatel možná. Všechno několikrát přepíšu a není to ono. Nejlepší je to, co nikdy neopravuju. Pak si můžu akorát povzdechnout, že to opět vyznívá poněkud jinak a všelijak, ale popisuje to změť myšlenek, pocitů a písmenek, co mi běhá v hlavě. Když jde o cit (nebo jakoukoliv náklonnost, k tomu druhému) je moje řeč nejzmatenější, i když chci mluvit srozumitelně a jasně, je to všechno pod mlhou a ani já se v sobě nevyznám.
Myslím, že role láskou psané jsou ty nejtěžší. Chybí mi člověk do dialogu. Kdo mi podá pomocnou ruku s textem, když ho zapomenu, a komu budu oporou při nejobtížnějších hereckých zkouškách. Někoho, kdo půjde po stejné a nebo opačné životní cestě. Od čeho jsou křižovatky. Člověk přehodí výhybku a jede směr společný život. Přehodnotíš mockrát své rozhodnutí odbočit ze své nebo společné cesty, nakonec je stále ještě naděje, že dojedeš k jiné křižovatce, k jiné výhybce.
Ale každá hra (i ta špatná) má v sobě pár scén s dobrým námětem. Čekám na ně s otevřenou náručí, ještě se nedostavily. Tedy poslední rok nebyla žádná, která by stála za řeč. Takové malé štěky. Ten poslední mohl být dobrou scénou, ovšem museli by zůstat i herci. Neodešli, jen si změnili role. Ani řečník nejsem dobrý. Když už něco řeknu, tak musí být důvod. A když se náhodou rozhodnu říct víc než by se mělo, zamotám se do slov tak, že nakonec všechno vyzní jinak než jak jsem původně myslela. Řečník už lepší nebudu, ale pisatel - pisatel možná. Všechno několikrát přepíšu a není to ono. Nejlepší je to, co nikdy neopravuju. Pak si můžu akorát povzdechnout, že to opět vyznívá poněkud jinak a všelijak, ale popisuje to změť myšlenek, pocitů a písmenek, co mi běhá v hlavě. Když jde o cit (nebo jakoukoliv náklonnost, k tomu druhému) je moje řeč nejzmatenější, i když chci mluvit srozumitelně a jasně, je to všechno pod mlhou a ani já se v sobě nevyznám.
Myslím, že role láskou psané jsou ty nejtěžší. Chybí mi člověk do dialogu. Kdo mi podá pomocnou ruku s textem, když ho zapomenu, a komu budu oporou při nejobtížnějších hereckých zkouškách. Někoho, kdo půjde po stejné a nebo opačné životní cestě. Od čeho jsou křižovatky. Člověk přehodí výhybku a jede směr společný život. Přehodnotíš mockrát své rozhodnutí odbočit ze své nebo společné cesty, nakonec je stále ještě naděje, že dojedeš k jiné křižovatce, k jiné výhybce.
Koneckonců každý dohrajeme své představení se závěrečnou děkovačkou většinou sami.
