Prší..

Prší. Po dlouhých dnech konečně padá na rozžhavenou zem blahodárná voda. Jen tak jemně. Kapky spolu šumí a člověk se snadno zaposlouchá do jejich zpěvu. Až se tak nechává unášet, velmi brzy mu dochází, že má vše a přesto nemá nic.

Nějaký neznámý neklid se mi usidluje v hlavě. Nejsou to myšlenky. Je to pouhý neklid. Ticho před bouří. Blíží se. Rychle se blíží a ten neklid se stává nesnesitelným. Mám vše a přesto nemám nic. Chybí mi k dokonalosti pár maličkostí. Maličkosti s nesmírnou hloubkou, co se života týče. Chcete-li pobytu tu na zemi, v tomto životě. Třeba to tak má být, ale třeba také ne.

Prší. Vítr se zvedá a šumění se stává ohlušující. Opět se chystám na cestu, na kterou se mi zrovna nechce. Jeden směr se mi uzavřel. Už několikrát. Asi nemám zrovna tuhle pavědu dokončit. Možná že směr hudba, bude ten správný.

Duše se zdá býti poněkud zneklidněná mými úvahami. Ale..nic nenamítá, dokonce ani nehledá směr, kterým by mě mohla posunout dál, kupředu. Rozdala bych se a přesto bych nedala ani kousek sebe. Marním čas. Plýtvám ho plnými doušky. Prostě jenom JSEM. Do toho plnohodnotného bytí mi chybí polovina. Právě ta polovina, kterou jsem stále nenašla. "Člověk se musí smířit i s tím, že bude nakonec sám.." Tohle si nechci připouštět. Tolik kapek už spadlo. A stále hledám. Možná, že by se tomu "štěstí" opravdu mělo vyjít vstříc.. Ale co když. Co když se zase spálím.. 

Prší. Lístky na olši o sebe třepotají. Vítr je silnější. Prší a já pozoruji za oknem podmračený dnešek. Třeba i tenhle déšť odnese mou rozbolavěnou duši někam dál, kde je alespoň o trošku lépe a šťastněji..