Balancuju dlouho na tenkém ledu
právě tak obratně jak jen svedu.
Špička míjí špičku,
shýbám se pro větvičku
jmelí, co spadla před chvílí.
Učím se rychle,
však srdce mé zpychlé
popouští uzdu přemítání
a nastává jarní tání.
Propadám se do hloubky svých citů,
procitám a ty - jsi tu.
Stejný jako tenkrát,
kdy jsme se ještě neznali,
možná že pětkrát
jsme se potkali.
Učím se rychle,
a srdce mé zpychlé
přemýšlí nad sebou,
je tiché s ozvěnou.
Nemá jasno vůbec v ničem,
ani slova nejsou klíčem
k rozluštění záhady.
Do myšlenek zahrady
vkrádáš se rok co rok.
(..v zrcadle..)
Žádné komentáře:
Okomentovat