Jsem. Jsem srab. Nebo jen hodnotím věci nanejvýš rychle. Dnešní výlet do Prahy byl zbytečnou cestou. Možná. Možná, že právě ta cesta byla pro mě důležitá. Měla jsem být na jeden a půl hodiny dlouhé diskuzi. Dojela jsem na místo. Ale.. ALE! Musím tam být?
Jsem. Jsem možná srab, ale právě ta cesta byla pro mne přínosná. Prošla jsem kolem školy dál. Táhlo mě to na Vyšehrad. I když nebylo krásné počasí (lilo jak z konve), musela jsem jít dál. Z pod deštníku pozorovala jsem plačící Prahu. Bylo mi tak nějak jinak. Krásně. Nebýt svázána pravidly, povinnostmi, tím, co by se mělo a slušelo. Užívala jsem si dešťový okamžik a moc volby.
A právě ta cesta tam a zpět byla dnešním cílem. Zjistila jsem, že se slovíčky "square" a "hospital" a hlavně pomocí svých rukou, se domluvím taky a dokonce pošlu správným směrem ruské turisty.. Ta cesta tam a zpět mi otevřela oči. Lpím na něčem, co mě netěší. Utrácím drahocenný čas života někde, kde to nikdo nedocení. Baví mne to stále? Chci vzdělávat nevzdělavatelné? Nebylo by mi lépe někde v horách s kozou v chlívku a bylinkami pod oknem roubenky?
Možná jsem srab, ale jsem na sebe hrdá, že jsem se dokázala oprostit od okolního světa a s drahokamem v dlani, jsem se dívala do koruny Kaštanu.
Žádné komentáře:
Okomentovat