Je večer, za osm minut deset...píšu si s kamarádem přes qip, je to jednoduché, nikdy jsem nevěřila, jak se snadno "rozpovídám" přes síť..já-introvert-bojovník s komunikací a s ostatními lidmi..tedy proti komunikaci nic nemám-ať je verbální či nonverbální-komunikace je dobrá věc, avšak ne pro nás introverty....pro nás, co se bojí se seznámit, ale když k tomu dojde......pusa nám nepřestane mlít....není nic snažšího než otevřít naše ústa a spustit ten proud nádherně zvídavých slovíček, moc rádi se vyptáváme do detajlů, sami také nic nezapřeme, potom nás sice dost bolí, že jsme na sebe opět pověděli, co jsme nechtěli říct a opět se uzavíráme do sebe. Je to jakýsi nekonečný koloběh, kdy si ubližujeme sami sobě....všichni (tedy skoro všichni), co mě znají-nikdy by o mě neřekli, že jsem introvert...víte, lidé klamou, tělem, duší, gesty, slovem, vzezřením, přesvědčováním nebo jen pohledem..snaží se něco skrýt, ale vaše rentgenové pohledy vše prozkoumají, snažíte se jim vrýt pod kůži...introverti se právě tomuhle brání, je jim nepříjemné větší shromáždění lidí, třeba proto jezdím na větší akce typu čekatelský kurz, EliXír, ....snažím se zbourat tu stěnu, která mě drží od Vás, od těch bezvadných lidiček, se kterými je legrace a kterým se stejně jednou přiblížím natolik, že toho budu později litovat....ať už se uzavřu sama v sobě, nebo to dám najevo svou nemluvností a obvyklým pozorováním dění kolem sebe....jednou tu hrozně vysokou hradbu, s tajnými vchody mezi vás, zruším...jednou nezbudou ani základy a já se budu bezstarostně s vámi bavit.
Už se nebudu cítit cize, špatně, že se s někým seznamuji, ale nemyslete si, že přestanu mít nad sebou kontrolu.....ten panáček policajt co je ve vás tak vysoko, jak jen může být, ten nikdy nespí a spát nebude, třebaže je pár minut po desáté večerní a k tomu všemu mi hraje Traband, třebaže se poslechem této kapelky cítím blíž a blíž čekateláku, blíž těm všem podivným lidem, se kterými mě spojuje jedno přesvědčení, blíž všem, se kterými jsem se kdy seznámila...JSEM INTROVERT, to vím, ale se sklony k extrovertismu... nebojte, já to překonám..!
1 komentář:
Leničko, vzpomínám si na prvák, kdy jsi seděla v prostřední řadě úplně vzadu a před Tebou Káťa. Byly jste jediné, které seděly samy ale Ty jsi s Káťou evidentně moc sedět nechtěla, alespoň né první den v nové škole. Pamatuji si, že jsem nechápala, proč si spolu nesednete, proč neřekneš- ahoj jsem (zvedáme papírové čepičky z hlavy a máváme s nimi)enka nechceš si sednout ke mě? Myslím, že jsi vnitřně chtěla a katka by šla hned, ale bylo tu něco, co ti nedovolilo říct tuhle větu....dneska spolu sedíte už 4. rok :-)
a my sme si k sobě cestičku taky našly a každý ráno se těším, že se sejdem na nádru, když jedu do školy. těším se proto, že si po cestě budu mít s kým povídat a uznej sama, že někdy si toho máme tolik co říct, že bychom mohly jet až do Brna a z5 :-D MTR Leni
Okomentovat