A tak dál v bludišti přemisťuji své tělo bez duše..dívám se do země, protože nebe skoro nevidím..listoví teprve pučí a skrz keře to profukuje. Ty, které tu míjím už po několikáté ani nevnímám. Dívají se pod nohy a choulí se do kabátu. Lidé cizí cizím. Ale za jedním olistěným keřem jsem objevila nádhernou studnu. Byla z bílého mramoru s novými okovy. A tak jsem se chytla za kliku rumpálu a točila jsem a točila, ale pořád jsem neslyšela, kdy okov narazil na vodu. Řetěz byl snad nekonečný. Už mě chvátila panika a strach z toho, že je to zase zbytečná práce. V podvečer konečně žuchnul okov na hladinu. Jen to slabě cinklo. Při pomyšlení, jak dlouho ho budu vytahovat a ke všemu o mnoho těžší..chtěla jsem to vzdát. Ale nakonec jsem zatnula zuby, zapřela jsem se o patu studně a točila jsem rumpálem. Nad ránem se začalo rychle rozednívat. Ale když jsem otočila zrak k obloze, byla temná s malinkatými hvězdami, ale kolem studny se linula záře. Vytáhla jsem okov a nevěřila svým očím. Byl plný světlušek. Svítil tak moc, že přišli i ostatní lidé a dali se se mnou do hovoru. Poprvé za celou dobu, kdy tu společně bloudíme, jsme si povídali o věcech, nad kterými jsme si každý sám přemýšleli. Bylo nám příjemně. Ale bohužel jen do okamžiku, kdy vyšlo slunce. V tu chvíli všichni sklopili zrak k zemi a zkusili jinou cestu ven. Občas jsou světlé chvilky v temnotě. Pokouším se opět jeden takový okov plný světlušek vytáhnout na zemskou temnotu. Jde to ztěžka, ale jde to. Připravte se vy, cizí cizím, za chvíli bude možnost rozpovídat se...
Žádné komentáře:
Okomentovat