Skrze promáčené mříže se dívá do světa. Takový déšť ještě nezažila. Byl tak zoufale dlouhý, až zbyl jen vítr. Pozoruje svět, který se zdá být černobílým. Občasné odstíny šedé jej "probarví", ale nic zvláštního se stejně neděje. Tajemný, přichází neohlášen a přepadá ji. Den co den se vrací a ona ho stejně nečeká. Usedavý déšť, co rve uši, jí prší přes černé mříže. Čeká příchod toho lepšího. Toho, co si zaslouží a který smí podívat se do jejích tajemných očí. Ale on se někde zdržel. Asi mu ujel vlak před nosem, když s kyticí lučního kvítí a s kytarou na rameni spěchal na poslední spoj. Tak moc by chtěla volat do světa, že bolest na srdci se už nedá vydržet a že pořád nemá svoji duši. Jen otevřela svá ústá a nic se neozvalo. Ani hláska. Jen se koutky svěsily a tváře zalil ten zoufalý slaný déšť. Zase jí prší do cely. Už má v sobě slušný zmatek. Neví, co má nebo nemá dělat, na co myslet nebo zapomenout. Nechce se spálit. Teď už ne. Zanevře na něj..na všechny, jemu podobné..zavře oči a na černých řasách se jí třpytí poslední slaná kapka. Pro ty, kteří si ji ani nezaslouží..
Žádné komentáře:
Okomentovat