Jednoho krásného dne se probudil. Měl přes oči šátek, to proto, aby se po ránu nepolekal světa. Pomalu polehoučku ho sundal a divil se, co je kolem něj krás. Zase jednou v životě viděl, co ho minulo. Na další den, se posadil na posteli a ptal se sám sebe: “Co mě dneska čeká? Stane se zázrak a já budu šťastný?“ Podíval se kolem a věděl, že si na zázrak bude muset ještě počkat.
V příštích dnech byl smutný, nešťastný ze všeho co ho míjelo. Až narazil na osobu, která v něm vyvolávala pocit štěstí. Jen když ji spatřil, chtěl se jí zeptat – už se stal zázrak? Ale když na něj pohlédla, radši svou otázku spolkl. Byl zmaten sám sebou, světem, osobou, která mu byla najednou tak blízkou a neopustitelnou. Po čase zjistil, že v ní našel sebe. Sebe nezmateného, spokojeného, klidného a šťastného.
Chtěl být stejný, chtěl, aby i ona v něm viděla to, co vidí v ní. Chtěl, aby v něm měla oporu, když bude potřeba, chtěl, aby se ho na všechno ptala, chtěl, aby z něj čerpala sílu a naději, chtěl mít oporu v ní, chtěl se ptát na všechno, co ho napadlo, chtěl mít jakousi jistotu, chtěl naději získávat zpět v beznadějných dnech.. Osoba musela být i jinde. Musela věnovat svůj čas a lásku. Blázen to věděl, ale nepřipouštěl si to. Srdce ho ze všeho bolelo, ale bolest nechtěl vnímat, i duše ho tížila, ale kde hledat duši? Věděl, co má udělat..nevěděl jak. Věděl co se má stát, ale čekal na zázrak, který by to za něj vyřešil.
Bolest a prázdnota ho užírá a on se se strachem probouzí. Už bez šátku. Ví, že ho nic už nemůže vylekat. Snad jen ten zázrak, který nepřichází. Čeká stále.
Žádné komentáře:
Okomentovat