Z poškrábaného okýnka vlaku se na mě dívá hlubokýma očima. Panenky jasné, rozšířené..snad je to důsledek nadměrného množství teinu, snad jen vidiny nových zítřků, nebo údiv z toho, jak čas letí..
Hlubokýma jasnýma očima si mě prohlíží. Není jí osmnáct, ani devatenáct. Je jiná. Dospělejší. Tedy, tak jak ji vidím, jsem ji ještě neměla možnost spatřit. Vlasy jí splývají na ramena, je zachumlaná v šátku a její chápavý pohled mě konejší, že bude lépe. Dívá se na mě. Delší dobu se vpíjí naše pohledy a ani jedna z nás neuhne očima...
Probere mě až trhnutí vlaku. Otevřou se dveře. Stojíme. První krok do tmy. Hvězdy se nade mnou třpytí, jsou tak zvláštně smutné. Teplý vánek se mi opírá do zad, vlasy mi překáží ve výhledu do temné noci a moje nohy zpaměti tápou ulicí. Tiše přemýšlím nad tím podivném shledáním se svou duší. Slyším slabě melodii. Jakousi tichou zpověď. Píseň beze slov. Ochromí mě stejně jako odpoledne u klavíru. Nevěděla jsem o světu, jen prsty mi běhaly po klaviatuře ve fis moll. Něco takového jsem ještě nezažila. Mé vnitřní JÁ mě úplně pohltilo a vypustilo až když řeklo to, co chtělo. Slyším jen melodii a vím, že to zpívá duše. Nespoutaná duše, která se rozpíná do všech stran a chce být větší a větší.
Těším se na další shledání. Třeba si i popovídáme..
Žádné komentáře:
Okomentovat