Nemůžeme si za to své NEblaho sami? Jestliže se obklopujeme lidmi, o kterých si myslíme, že nám naplňují svým bytím život a ono to tak není, nenutí nás tenhle sebeklam utápět se v samotě běžných dní?
Není snadnější žít život tak, jak vám přijde na ruku? Proč čekáme, že si oni, ti pro nás "prý" důležití, udělají čas, obejmou nás a řeknou, jak je jim s námi dobře. Není to zbytečné plýtvání sil, energie a času?
A pokazíme sami tohle "prý" přátelství tím, když to těm druhým řekneme? Dáme jim najevo, že nám s nimi je dobře a dokonce moc, že se konečně umíme s někým od srdce zasmát a čas - ten drahocenný čas se zastaví a čeká na nás, až si užijeme tu dokonalou chvíli. A pak? Pak se zase rozejde. Ten čas.
Proč ale nenajdeme sílu sdělovat vše, co si myslíme a tak, jak to cítíme? Necháme plno slov za potutelným nebo i vřelým úsměvem. Duše v nás řve, chrlí slova, kterými bychom rádi lidi kolem sebe zasypali. Povětšinou jsou to slova pěkná, hřejivá. Občas se stane, že se promění ve stoku.. podle toho, kdo se vám připlete do cesty. Však vy, s úsměvem na tváři, pokud se vám jej podaří vykouzlit, projdete kolem a neřeknete nic nebo jen málo z toho všeho - to přijatelné, neutrální..
Můžeme vůbec nějak ohrozit bytí těchto lidí v blízkosti naší osoby?
Žádné komentáře:
Okomentovat