Když člověk nabízí, jak dlouho mu ta snaha vydrží? Pokaždé se setká s odmítnutím. Ať je to odmítnutí upřímnější, sebe slušnější, opodstatněné. Stále je to odmítnutí.
Z počátku, když člověk nabízí málo, jen trošinku, odmítnutí vezmeme s nadhledem. Ale jak vzít odmítnutí, když se zapleteme do času tak, že nevíme, jak z něj vyjít a přitom chceme být těmi na koni. Přestaneme nabízet? Zahořkneme? Se zdřevěnělým jazykem se budeme ptát na počasí a na to, jak se ostatní mají.. A stojí nám ta starost vůbec za to?
Občas si říkám, že nemůžu do nekonečna aktivně nabízet pomocnou ruku. Ne tehdy, když ji několikrát odmítnou. Ale někde hluboko v sobě (asi je to tím mým štírem) nalézám sílu a chuť nabídnutou ruku podat a propůjčit. Občas pociťuji nedostatek energie a hledám onu nápomocnou ruku a její obejmutí kolem ramen, ale ona se někde skrývá. Bohužel pro mě, asi..
Copak ještě dnes existuje nesmělost, která brání vaším rukám se nabídnout?
Nabízím, i když se tisíckrát zařeknu, že už tu hloupost neudělám. Čím víc nabízím, tím jsem otevřenější světu.. Tím víc jsem zranitelnější.
A tenhle fakt mě děsí.
Žádné komentáře:
Okomentovat