...kdo je nemá...

Mám svý strachy a strášky..

Strášky mívám jen občas, jsou to malé obavy, které mě neomezují, možná jen vyburcují k činnosti, ale neubližují kolem.

Strachy jsou mnohem horší. Mám jich několik. Tak třeba strachy z lidí. Strach z ostatních, ze mně samotné a z mých reakcí na vás...strach z tmavých koutů, ze samoty, z neúspěchů, z nepochopení..nejsem neohrožená.

Číhají všude kolem..jen je občas nevnímáme - jsme-li naplněni, možná až přeplněni dobrými dojmy. Ale, když se trochu víc snaží vryjí se pod kůži a obtížně se jich zbavujete..

...bohužel se vždycky dostaví. I když mi je pomůžete překonávat, vždycky tu budou...znovu a znovu...

Mám svý strachy a strášky...a kdo ne?!

Holka s bradkou...

Tak jako kdysi, spálila si ruku,

i dnes padá do zármutku -

a doufá, že bude dobře zas

třeba jen na kratičký čas.

Holka s bradkou

smutně hledí do prázdna,

sakra, co to bylo za blázna

mávnul jenom rukou.

Nedělej si starosti,

bude dobře zas,

užiješ si radosti

na dlouhý, dlouhý čas.

Cítí se zrazená,

samotná, zcizená.

Nepoznává v zrcadle svou tvář

možná by pomohla jeho noční stráž.

Jdi už spát, zlato moje

zavři se sama do pokoje.

Užívej si klidného snění,

vždyť to přeci nic těžkého není..

Holka s bradkou

krčí rameny

možná by bylo lepší

házet na cíl kameny.

By strefila se do tváře

a zapomněla...

           .....na lháře.

Prozření někdy dost bolí...

Věděla jsem, že mi něco schází. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co to je. Trvalo to roky. Ty dlouhý roky, co jsem si myslela, že mám všechno, ale přece mi něco scházelo. Každý můj postup v hudebce, každý úspěšně zakončený ročník klavíru, absolventský koncert prvního i druhého ročníku, maturita, úspěšné složení přijímaček na vysokou, napsaná bakalářka, státnice z hudebky, státnice ze speciální pedagogiky - do třetice všeho zlého, nástup do pracovního procesu.. To všechno vypadá jako dokonalý vzestup v kariéře, v životě. Ale pořád jsem měla pocit, že mi něco schází. Až teď po čtrnácti letech zjišťuju co.

Chybí mi, chybí mi povzbuzení od táty, pochopení, uznání, důvěra, respekt. Nemám se o něj jak opřít. Cítím se okradená o tuhle zvláštní lásku. A kdykoliv slyším větu: " Je to přeci tvůj táta, měla bys ho respektovat..", obrací se mi žaludek, pomyšlení, že člověka, který se nezajímá, co se děje s jeho vlastní dcerou, mám ještě pořád nazývat svým tátou? Radši bude slepě poslouchat tu saň, kterou zná sotva 4 roky. Nechá se jí odříznout od  části své rodiny a nepřijde mu to divné, stačí mu si "povídat přes plot" naší rozpůlené zahrady. Ale "On na to čeká". Na krok ode mě. Začít komunikovat? Jak, když to mám zakázané. Komunikace je nemožná - přes plot sice jde, ale přízviska mé osoby květnatě popsané mi stačí.. Podala jsem mu ruku dvakrát, pozvání na kafe nebo čaj přeci není nic zlého, řekla bych, že docela dobrý krok k navrácení schopnosti povídat si. Ale, co když se to ona dozví - NE, to by nebylo dobré, ani jí nebude říkat, že jsem ho zvala..

Je tak slabý k jakémukoliv odporu, vzdoru. Nechá sebou vláčet. Nechá si nadávat, posílat do patřičných míst. Potřebuju se oprostit od téhle části rodiny. Ta oslava bude poslední kontakt mezi mnou a jimi - ostatními, co jsou oslepeni snobismem a neschopností prokouknout jak se věci mají..

Chybí mi, ale v tomhle životě to už nenapraví. Až příliš moc to bolí, aby to šlo. Rozbité, bolavé srdce nejde obnovit, aby bylo opět bez jizev..a důvěra..ta už vůbec.

Prší..

Prší. Po dlouhých dnech konečně padá na rozžhavenou zem blahodárná voda. Jen tak jemně. Kapky spolu šumí a člověk se snadno zaposlouchá do jejich zpěvu. Až se tak nechává unášet, velmi brzy mu dochází, že má vše a přesto nemá nic.

Nějaký neznámý neklid se mi usidluje v hlavě. Nejsou to myšlenky. Je to pouhý neklid. Ticho před bouří. Blíží se. Rychle se blíží a ten neklid se stává nesnesitelným. Mám vše a přesto nemám nic. Chybí mi k dokonalosti pár maličkostí. Maličkosti s nesmírnou hloubkou, co se života týče. Chcete-li pobytu tu na zemi, v tomto životě. Třeba to tak má být, ale třeba také ne.

Prší. Vítr se zvedá a šumění se stává ohlušující. Opět se chystám na cestu, na kterou se mi zrovna nechce. Jeden směr se mi uzavřel. Už několikrát. Asi nemám zrovna tuhle pavědu dokončit. Možná že směr hudba, bude ten správný.

Duše se zdá býti poněkud zneklidněná mými úvahami. Ale..nic nenamítá, dokonce ani nehledá směr, kterým by mě mohla posunout dál, kupředu. Rozdala bych se a přesto bych nedala ani kousek sebe. Marním čas. Plýtvám ho plnými doušky. Prostě jenom JSEM. Do toho plnohodnotného bytí mi chybí polovina. Právě ta polovina, kterou jsem stále nenašla. "Člověk se musí smířit i s tím, že bude nakonec sám.." Tohle si nechci připouštět. Tolik kapek už spadlo. A stále hledám. Možná, že by se tomu "štěstí" opravdu mělo vyjít vstříc.. Ale co když. Co když se zase spálím.. 

Prší. Lístky na olši o sebe třepotají. Vítr je silnější. Prší a já pozoruji za oknem podmračený dnešek. Třeba i tenhle déšť odnese mou rozbolavěnou duši někam dál, kde je alespoň o trošku lépe a šťastněji..

Očekávání? Zbavte se ho!

Očekávání ničí vztahy.

Ať už je to vztah dvou dospělých lidí a nebo vztah učitel x žák. O tom druhém případu se přesvědčuji neustále, každý pracovní den. Není den, aby vaše očekávání nebylo zklamáno, nebylo zrušeno pouhým jedním slovem. Jak se říká, nejhorší zbraň, kterou člověk má, je SLOVO.

Očekávání ničí vztahy. 

Nezáleží na přípravě, nad kterou jste strávili minuty, hodiny a snažili se, aby byla nejlepší, nejsnadněji proveditelná, abyste zaujali všechny dychtivé oči a uši (pokud dychtivé jsou a nejsou prázdné, bez zájmu). Těšíte se, ba přímo toužíte, být na hodině a vyprávět a vštěpovat dětem, žákům své poznatky a vůbec je zapojit do celého velkolepého projektu. Pak stačí jedno slovo. Jediné slovo, bezduchého s prázdnýma očima a hluchýma ušima. To jedno slovo vám odfoukne základovou kartu z hradu a všechno se sype.

Očekávání ničí vztahy.

Tehdy vám dochází, že se v každém ročníku najde jeden blbec, který zničí všechno. A víte, že boj s blbstvím je nekonečný, ba přímo zbytečný. Na příští hodinu se obrníte veškerou vůlí nezaútočit na daný hýkavý cíl, který se ozývá pokaždé, když projevíte snahu. Obrníte se proti své nevoli, něco dělat. Naladíte úsměv a začnete. Všechno jde krásně. Ovšem až do prvního SLOVA. Vaše brnění z vás spadne a okamžitě si najdete ten nejapný terč. Někdy se povede, že on "potrefená husa", přestane s kejháním a raději se stáhne, ale to jen v ten moment, když učitel vypadá jak lítá saň a začíná chrlit oheň. Což je na jednu stranu výhra pro učitele, ale zároveň jeho obrovská osobní prohra. "Potrefená husa" se namlsá pohledu na rozzuřeného učitele a chystá si výbušninu na další hodinu. Učitel, obrněn dvojnásobným zoufalstvím a strachem z výbuchu, nakráčí do třídy se štosem papírů. Píše se test. No a co?! To si dělá srandu?! My přece nemůžeme psát?!  My o testu přece nevíme!! Začínají lítat vzduchem fixy a propisky. Nikoliv ze strany žáků, nýbrž z kulometu učitele. Trefu má skvělou. Ozývají se první výkřiky a potrefených hus přibývá. Naštěstí příští hodinu jsou prázdniny.

Očekávání ničí vztahy.

Vztah UČITEL x ŽÁK je docela zničen. Učitel přistupuje k žáku s nevolí a s nechutí mu cokoliv vysvětlovat. Čímž dostává na frak i učitelovo očekávání z nadcházejícího školního roku. Budou třídy zase tak strašné nebo budeme mít na rok relativní klid? Očekávání... ničí všechno.

Očekávání ničí vztahy.

Lidé mívají krásné vztahy. Do té doby, než začnou cosi očekávat: Napadne ho mě oslovit nebo tu budu sedět jak trubka? (sedí jako trubka až dokonce sešlosti) Přijde s pozváním do kina? (samozřejmě že ne, protože si jí ani nevšiml) Požádá mě o ruku? Bla bla bla bla bla.. Zničte očekávání a budete šťastní. Nemůže se stát, že by byl člověk zklamaný, protože přeci nic neočekává a z toho NIC nemůže být zklamaný! Snažte se představit si situaci spíš jen z poloviny dokonalou, ať vás překvapí, jak to všechno krásně dopadlo a ne to, jak se neuskutečnilo vaše očekávání - čehokoliv.

Neočekávám příliš. Mě stačí málo. Protože Očekávání.. Snažím se ho nemít.. :o)

Bonjour! Comment allez-vous?

Stojím v knihkupectví a přede mnou titul "Francouzové netloustnou". To je ono! obešla jsem regál a sáhla po učebnici francouzštiny pro samouky. Tři dny jsem brejlila do prvních třech stránek první lekce..celkem zvládám fráze typu: "Jak se máš?", "Já jsem...", Ne, Paříž neznám..", "Ano, já jsem Češka." Nevím sice, jestli tyto fráze někdy uplatním, ale pro pobavení s kolegyní to stačí. 

Ale uvnitř začínám pociťovat touhu umět mluvit plynule francouzsky. Použít francouzštinu při slovní obraně proti vlezlým lidem.  A je jedno, zda porozumí, možná tím lépe. Ale hlavně chci uplatnit svou budoucí francouzštinu při návštěvě Francie. Jak mě nikdy nic do té země netáhlo, chce se mi tam každým dnem čím dál tím víc.

Mé znělé a neznělé "r" a hluché "h".... určitý a neurčitý člen....možná to dopadne tak, že anglicky budu umět lépe, ale za tu chvíli, kdy mě to baví...to prostě stojí!.  Vous comprenez?!

Věřím a vím..

Vím, že tam někde venku jsi a hledáš mě, stejně jako já hledám tebe. Možná se najdeme, možná taky ne. Ale víme o sobě - tedy o tom, že existujeme. Možná jsou mezi námi sta tisíce kilometrů, možná jen dva kroky. Také je možné, že se potkáváme každý den a nedochází nám vzácnost našeho přátelství nebo...ještě ne - přátelství. Ten den, ale někdy nastane. Ať už to bude v tomto životě nebo v tom příštím, potkáme se. Věřím, že se uvidíme a bude nám jasné, že právě TOHLE jsme hledali, ať už jsme o tom věděli nebo ne. Všechno co teď děláme, co budeme dělat za hodinu, zítra, za týden, měsíc, rok...to všechno nás posunuje blíž k sobě. Proto to všechno MÁ smysl. Pevně v to věřím. Je fajn vědět. A zjišťovat, co nevíme, že už dávno víme..